Co
je lidské vědomí?
Stanislav
Reiniš
Lidské
vědomí je obklopeno tajemstvím, je to snad největší tajemství života
na naší zemi. Je problémem odvěkým, a ještě dnes patří k nejvíc
diskutovaným otázkám neurověd, filozofie i náboženství. Od pradávných
dob se lidstvo zabývá otázkou, co se stane s naší osobností, vědomím a
myšlením po smrti. Je možné, ptal se člověk, oddělit vědomí od těla?
Je možné, aby se náš duch vznášel nad vodami?
Skrze
vědomí vnímáme svět a svoje postavení v něm. Je to naše primární
realita. S ním žijeme svůj život. Vědomí je součástí lidské mysli,
která je, řečeno velmi nepřesně, závislá na vyšších funkcích nervového
systému, jako je vědomí, cílevědomé chování, odhad důsledků naší
činnosti, vůle, paměť, schopnost učení, emoce, představivost, sny i
mystické vytržení. Mysl obsahuje složky vědomé i nevědomé. Vědomí je
tedy jednou z funkcí mysli, ale nevědomé složky mysli často a pravidelně
do vědomí vstupují. Nevědomé a podvědomé procesy přitom representují
přibližně 98% mozkové aktivity,
Vědomí
je, stručně řečeno, ta část činnosti nervového systému, kterou může
přímo pozorovat jen každý uvnitř sám v sobě. Vědomí je subjektivní a
soukromé vnímání vlastních nervových a tělesných aktivit. Proto je nemůže
zevní pozorovatel přímo zaznamenávat a analyzovat. Vědomí se nepodobá
souhrnu aktivit základních jednotek mozkové činnosti, jako jsou např.
elektrické projevy nervových vzruchů nebo chemické vztahy mezi neurony. Na
jedné straně tedy je možné registrovat nervové aktivity objektivními
pozorovacími metodami, ale na druhé straně vědomí se může přímo
pozorovat pouze subjektivně. Vědomí tedy je a zároveň není. Je, protože
jeho prostřednictvím každý vnímá svět, a není, protože není
objektivně měřitelné a přímo pozorovatelné. Tak to říkal kupř.
filozof Wittgenstein. Je to zajímavý bonmot, ale je možné, že není úplně
pravdivý.
Otevřeným
problémem do jisté míry zůstává, zda neurovědy mohou nějakým způsobem
přispět k vysvětlení subjektivity vědomí. Filozofové a vůbec humanističtí
vědci tvrdí, že přístup k řešení problému vědomí z hlediska přírodních
věd je neplodný, protože přírodní vědy redukují problém na studium
nervových výbojů a chemických spojení mezi neurony. Filozofové nazývají
takový přístup ke studiu vědomí redukcionismem. Nemají tak zcela pravdu,
ale je jasné, že se v případě studia vědomí neurofyziologie a neurovědy
obecně dostávají ke svému limitu. Jak napsal Nagel (1993): "Bez
studia vědomí, problém mysl/tělo by byl mnohem méně zajímavý. S vědomím
je to problém beznadějný."
K
řešení problému vědomí je tedy nutné přistupovat ze dvou stran: S
hlediska obsahu a existence vědomí, tedy filosoficky, a s hlediska jeho
fyziologických korelátů. Zdá se, že v tomto ohledu se v současnosti
mezera mezi empirickými vědami a filosofickým přístupem postupně zužuje.
V
současné době existují metody, kterými je možno studovat lokalizaci vědomí
a jeho existenci. Jsou to elektrofyziologické metody, EEG a evokované
potenciály, a metabolické metody, jako positronová emisní tomografie,
studium průtoku krve částmi mozku, nukleární magnetická resonance a
metody, užívající značené 2-deoxyglukosy. Tyto metody mohou
identifikovat období bdělého vědomého stavu a části mozku, které se na
vzniku vědomí účastní.
Zdá
se, že elektrické frekvence mezi 100 a 1000 Hz souvisí se stavem vědomí.
Také metoda tzv. evokovaných korových potenciálů ukazuje některé zajímavé
změny, související s vědomou aktivitou. Když pokusná osoba vědomě obrátí
svoji pozornost na podnět, vyvolávající elektrickou odpověď v mozkové kůře,
amplituda korového potenciálu se zvýší. To znamená, že uvědomění
stimulu, tedy jeho vstup do vědomí, zintensivní neuronální aktivitu v
mozkové kůře.
Informace,
které přicházejí do mozku ze smyslových orgánů, zpracovávají detailně
rozsáhlé oblasti mozku, které rozeznávají barvu, tvar, posici, vůni,
hmatový vjem a význam předmětů, které analyzují zvuky a interpretují
jejich význam. Vědomí člověka tyto informace dostává a hodnotí je z našeho
subjektivního hlediska. Vědomím do procesu vstupuje naše JÁ. Vědomí může
být změněno léky, spánkem, hormony, onemocněním mozku nebo jeho poškozením.
Stav vědomí zmizí v důsledku úderu na hlavu, anestézie, nedostatku kyslíku
a jiných faktorů. Látky způsobující halucinace také ovlivňují vědomí.
Vědomí
se dá popsat jako jednotný proud myšlenek a vjemů, které si jedinec v určitém
okamžiku života uvědomuje a do kterého z nevědomých dějů a z pamětních
stop vstupují různé použitelné a použité informace. Je to jako když se
díváme na film, jehož jsme jedinými diváky. Vědomá zkušenost je doprovázena
seriovým proudem nervové aktivity, který integruje různé zdroje
informace, ale je omezen v každém určitém okamžiku na jeden vnitřně
konsistentní obsah. Libet v roce 1993 změřil, že vstup určitého faktu do
vědomí vyžaduje asi 350 až 500 milisekund nervové činnosti. To znamená,
že vznik vědomí je subjektivně zpožděn za nervovými aktivitami a vnější
svět vstupuje do vědomí opožděně.
Dnes
existují nejméně dva modely vědomí. Jeden je tzv. kartesiánský model,
také zvaný kartesiánské divadlo. Podle něj existuje kdesi v mozku
pozorovatel, homunkulus, který bere informace z různých zdrojů a zpracovává
je. Vědomí je tedy umístěno v jedné oblasti v mozku, v sídle homunkola,
která se zabývá subjektivním vnímáním.
Mnohem
přijatelnější je model, podle kterého proud vědomí neustále přechází
z jedné oblasti mozku do druhé a pak do další, podle obsahu smyslového vnímání
a použitých pamětních stop. To je model mnohotného výběru (Multiple
Drafts Model). Podle něj jsou všechny vědomé myšlenkové pochody uskutečněny
procesy, které se pohybují z jedné části mozku do druhé. Informace se
tedy nemusí přepravovat kamkoliv jinam, proces vědomí jde tam, kde je
informace uskladněna. Neexistuje místo v mozkové struktuře, kde by bylo vědomí
trvale umístěno.
Nadřízené
ostatním korovým oblastem jsou frontální, čelní laloky. Volní akty i představy
těchto aktů zvyšují aktivitu frontální kůry. Také klinická pozorování
mozkových nádorů, chemických intoxikací, mentálních matematických úkonů
a spánku ukazují na význam frontálních laloků pro vznik vědomí. V
prostoru mezi vědomím a fyziologickou činností mozku existují funkce,
které jsou nevědomé. Těch je většina. Nevědomé jevy však podstatně vědomí
ovlivňují.
Američan
Roger Sperry studoval pacienty s operativně přerušenými vlákny mezi oběma
polovicemi mozku. Toto přerušení se někdy používá k léčení
epilepsie. U těchto pacientů každá hemisféra funguje nezávisle. Každá
hemisféra tedy zpracovává informace tak, že o tom druhá hemisféra neví.
Sperry zjistil, že u praváků pravá hemisféra sice reaguje na vstupy ze
smyslů, ale její funkce je nevědomá. Z toho vyplývá, že vědomí je
lokalizováno v levé hemisféře. Levá hemisféra má přístup k jazyku, ke
všem paměťovým stopám z minulosti a znalosti sebe.
Problém
supervenience, co je kontrolujícím elementem ve vzájemném vztahu vědomí
a mozku, je další důležitou otázkou. Vědomí, pokud je nám známo, závisí
na činnosti centrálního nervového systému, ale také ji ovlivňuje. Vědomí
může kontrolovat fyziologické procesy v mozku. Je možné se naučit vědomě
ovlivnit elektroencefalogram. To je ukázka "vědomí nad hmotou", i
když to není nic nadpřirozeného.
Ani
dnes nemůžeme říci, zda zjištěné fyziologické změny v mozku jsou příčinou
vzniku vědomí nebo důsledkem vlivu nějakého jiného faktoru na mozkovou
tkáň. Jinými slovy, je lidský mozek generátorem vědomí nebo jeho
interpretem? I význační filozofové, kteří se otázkou lidského vědomí
zabývají, přiznávají nevědomost. Nevíme, jak vědomí funguje a jak
vzniká, a potřebujeme ideje (Fodor, 1992, Maddox, 1999). Bude nutné, jak
doporučuje filozof Chalmers (1996), formulovat novou teorii, opírající se
nejen o činnost lidského mozku, ale i o další děje mimo mozek. Francis
Crick a jeho spolupracovník Christof Koch (1998) předpokládají, že asi za
padesát let budeme vědět o mozku dost, abychom mohli formulovat
realistickou teorii vědomí, založenou na objevech přírodních věd. Mezitím
ale potřebujeme pracovní hypotézu, která by nás vedla a eventuelně byla
nahrazena hypotézou novou, lepší.
Je
důležité navrhovat takové hypotézy, které jsou empiricky testovatelné.
V současné době můžeme formulovat dvě pracovní hypotézy. Jedna předpokládá,
že vědomí je funkcí mozku a je jím vytvářeno. Je možné, že mozek používá
nějaké zvláštní, dosud neznámé mechanismy k vyvolávání vědomého vnímání.
Bude asi ještě trvat dost dlouho, oněch Crickových padesát let, než
pro tuto hypotézu nalezneme přesvědčivé důkazy. Výsledek není dosud
jistý.
Druhá
hypotéza je, že vědomí závisí na funkci mozku, ale je zde ještě něco
navíc, něco dosud neznámého, co se projevuje prostřednictvím mozku, ale
je na něm dosti nezávislé. Je těžké si představit, že by neuronální
sítě produkovaly nejen mediátory a nervové vzruchy, ale i nehmotné
subjektivní vědomí. Je pochopitelnější, že nějaký, možná zevní
princip kontroluje fyziologické děje v mozku a zajišťuje jejich uvědomování.
Tento princip se může projevovat skrz hmotné fyziologické děje. Tato
hypotéza dokáže vysvětlit některé jevy, s kterými si zatím nevíme
rady. Vědomí je podle mnoha desítek autorů schopno přímo ovlivnit řadu
fyzikálních a biologických jevů. Vědomí se mění v průběhu tzv. prožitků
blízké smrti, kdy disociační hypotéza (oddělení mysli od těla) je sice
přijímána s rozpaky, ale určitá fakta se popřít nedají. Z hlediska
stavu vědomí je zajímavá také otázka psychických vlivů na léčení
nemocí. To bylo dlouho téma, ponechávané na pospas šarlatánům. Předpokládaný
vliv lidského vědomí na strukturu neživé hmoty také byl popsán již ve
dvacátých letech Nielsem Bohrem.
To
vše jsou témata, která stojí za kritickou analýzu. Musíme si však být
vědomi toho, že v této oblasti existuje řada pověr, předstírání, černokněžnictví
a bludů. Oddělit je od zlomků pravdy není snadný úkol.
Druhá
hypotéza není starým filozofickým Descartesovým dualismem, kdy duše -
nehmotný princip - kontroluje materiální tělo - mozkovou činnost. Naše vědomí,
říká se, je nehmotné, nevažitelné a nepřístupné přímé analýze. Je
to však pravda? Vědomí nemůže být nehmotné, musí být zcela materiální,
jinak by nemělo možnost se projevit. Zatím neexistují experimentální
metody, jak je přímo registrovat. V historii existují podobné příklady.
Dokud neexistovaly kompasy, nebylo možné rozeznat magnetické pole. Zemská
gravitace je dalším podobným příkladem. Newtona v jeho době také obviňovali,
že vnáší do fyziky mystické principy, protože nedokázal vysvětlit, jaký
je fyzikální charakter gravitace.
Lidské vědomí a prožitek blízké smrti
Jeden ze stavů, který
by mohl po podrobné analýze ukázat, co je podstatou lidského vědomí, je
prožitek blízké smrti (thanatoperience, PBS). Dlouho byl považován za
halucinace bez hlubšího významu, za pověru, a pacientům, kteří jej prožili,
doporučovali lékaři, aby raději na tento zážitek zapomněli a nezesměšňovali
se. S rozvojem mediciny se počet pacientů, kteří přežili klinickou smrt,
značně zvýšil. V USA se jejich počet odhadoval již před rokem 1990 na
devět milionů.
Proto
se prožitek blízké smrti stal předmětem zkoumání. Průkopníkem na
tomto poli byl Raymond Moody, který o prožitku blízké smrti už v roce
1975 napsal knihu. Existují naprosto seriosní autoři, kteří tvrdí, že
tento prožitek je přímým důkazem posmrtného života, ukazujícím, že
smrt není ireversibilním koncem subjektivně vnímaného života a že vědomí
opouští tělo a žije samostatně. Morse a Perry v roce 1990 napsali, že
"duch povstává z těla a zbavuje se kontaktu s mozkem, ale přitom si
udrží některé typicky neuronální funkce, jako je zrak a funkce zrakové
dráhy". Přijetí takové možnosti je zatím spíše otázkou víry než
otázkou vědeckého zkoumání skutečnosti.
Tento
stav nepostihuje všechny pacienty, i když je možné, že jej někteří prožili,
ale nepamatují se. Popisy zážitků těch, kdo klinickou smrt přežili,
ukazují, že tyto osoby neměly pocit ukončení života, i když jejich
mozky a těla byly ve velmi neobvyklém fyziologickém stavu, někdy přetrvávajícím
velmi dlouhou dobu. Mimotělní zkušenost, vidění spirituálních bytostí
nebo smrti v černém hábitu s kosou jsou časté. Mimotělní zkušenost,
disociace mysli od těla, se podle některých statistik vyskytuje ve značném
procentu případů a liší se od obdobného jevu u psychiatrických onemocnění.
Pacientovi se zdá, že se vznáší nad svým tělem a dívá se na vše, co
se děje okolo něj.
PBS
zpravidla doprovázejí objektivní známky, jako nedostatek kyslíku v mozku,
nadbytek oxidu uhličitého v krvi, malý nebo nulový průtok krve mozkem, nízká
hladina cukru v krvi a některé příznaky stresu. Typické příznaky PBS se
zpravidla objeví v průběhu zástavy akce srdeční, zástavy dýchání a v
situacích, ohrožujících život. Typickým příznakem PBS je plochý
elektroencefalogram a zřetelně prokazatelná klinická smrt se zástavou
srdce a dýchání. Přitom se vědomí zdá být zcela jasné, pacient má
pocity klidu a míru až radosti i pocit ztráty smyslu pro čas. Čas se
subjektivně nepohybuje vpřed. Bolest často zmizí. Všechny tyto pocity
jsou subjektivně vnímány jako skutečnost. Těžko se však vysvětlují
verbálně.
Pacient
není schopen komunikovat s ostatními přítomnými osobami, které jeho přítomnost
nevnímají. Pacient vidí krajiny a lidi, často zemřelé, rodiče, učitele,
přátele, náboženské a mythické figury, postavy ze světla. Je lhostejné,
k jakému náboženství za svého života patřil. I ateisté mohou vidět
postavu Krista. Houfy panen hurisek jsem v literatuře, popisující PBS,
nenalezl. Někdy slyší pacient hudbu nebo různé zvuky. Objevují se také
postavy vzdálených předků a někteří pacienti tvrdí, že je
identifikovali teprve později podle starých fotografií. Vzpomínky ze života
mohou být uspořádány do přehledu celého života. Pacient uvažuje o svém
životě, co udělal špatně a co dobře, a hlavní je, jak miloval lidi
kolem sebe a pomáhal jim. Nakonec se objeví bariéra, zeď, přes kterou nemůže
člověk přestoupit, dozví se, že ještě není čas a vrací se zpět.
Jednou
z prvních známek PBS, a často známkou jedinou, jsou pocity klidu a míru.
Pak následuje pocit oddělení od těla, mimotělní zkušenost, vznášení
v prostoru. Poté může pacient vstoupit do přechodného světa tmy, který
může mít tvar tunelu, kterým se pacient rychle pohybuje, ale na konci ivdí
světlo. To je "tunelová zkušenost". Je zajímavé, že podle
Einsteina by se takto jevilo okolí tomu, kdo by se pohyboval světelnou
rychlostí. Po nějaké době se pacient vynoří na světlé straně, světlo
je často oslňující, ale neškodné. Se vstupem do světla se objeví
vidiny osob, krajin, předmětů a mytických osob.
PBS
není výrazně spojena s jakýmkoliv demografickým faktorem. Nebyly
identifikovány žádné rysy osobnosti, které by se mohly vztáhout k výskytu
nebo charakteru tohoto prožitku. Jeho obsah nezávisí na věku, pohlaví a
zaměstnání. Obsah vidin je do značné míry podmíněn osobní zkušeností
a kulturním prostředím. Umírající vidí své přátele a příbuzné.
PBS byl opakovaně popsán v různých kulturách, v různých náboženstvích
a v různých dobách a obsah se podle toho měnil. Mytickou osobou může být
Bůh, Ježíš, smrt, ale i ploskohlavý had, jelen, los, luk a šíp. Předchozí
náboženská zkušenost se nemusí obrazit v PBS, ale po prožité PBS se často
pacient změní a dává přednost ne náboženství, ale duchovnu a duchovním
úvahám.
PBS
může být také negativním, nepříjemným zážitkem. Menší procento
subjektů interpretuje PBS jako děj, doprovázený úzkostí a strachem. Některé
PBS obsahují pekelné krajiny a bytosti, pocit samoty a děsu. A naopak, některé
prožitky nemají žádný, ani positivní, ani negativní obsah. Negativní
prožitky se objevují u 3 - 7% pacientů. Negativní PBS se v mnohém podobá
positivnímu. Mimotělní zkušenost může být přítomna, a stejně tak i
tmavý tunel, bytost vytvořená světlem a vstup do transcendentní oblasti
se zesnulými známými.
Liší
se však ve specifických detailech. Subjekt je souzen negativně. Ve tmavém
tunelu se subjekt pohybuje směrem dolů. Dostane se pak do místa, podobajícího
se peklu, do tmavé, zamlžené jeskyně, horké nebo nesmírně chladné,
nebo do jezera ohně a síry, slyší vzdechy hříšníků a vidí zosobněné
zlé síly. Je to "kosmický teror", jak tento stav popsal jeden
pacient.
I
pozdější následky prožitku blízké smrti mají pro člověka význam. Někdy
se jeho nemoc zlepší. Lidé se cítí šťastnější, svobodnější.
Jejich myšlení ze radikálně změní. Strach z budoucnosti a smrti je náhle
nedůležitý. Někteří lidé o této zkušenosti nechtějí mluvit, bojí
se, že se jim budou druzí posmívat. Jejich zájmy, hodnoty a postoje se
mohou změnit, okolí jim nerozumí. Začnou se chovat jinak, jsou tolerantnější,
odpouštějí, nedávají přednost materialistickým zájmům. Někdy se zlobí,
že se museli vrátit. Až v 75% se rozvádějí.
Důležité
je, že ne všichni pacienti popisují zkušenost s PBS. Podle holandské
studie van Lommela se vyskytla typická PBS u 18% pacientů, kteří přežili
srdeční zástavu. Kdyby však byla PBS pouhým příznakem hypoxie mozku,
objevila by se patrně ve sto procentu případů. Odhaduje se, že asi 60%
zkoumaných osob ve stavu klinické smrti se dostane pouze do počátečního
stadia a pouze 10% vstoupí do stadia, kdy vidí osoby a krajiny. Různí autoři
uvádějí výskyt tohoto prožitku v 10 až 50 procentech případů oživení
z klinické smrti. PBS tedy nepotká každého.
Prožitek
je však možné vyvolat i tehdy, kdy není život bezprostředně ohrožen. V
jedné statistice, uveřejněné Stevensonem v roce 1990, se uvádí, že ze
čtyřiceti pacientů jich osmnáct bylo ve skutečném ohrožení života,
dvaadvacet na životě ohroženo nebylo. PBS se objevila také v průběhu
chirurgických zákroků a v hypnose, kdy není nebezpečí smrti. Některé
prvky PBS se objeví i v lucidních snech během tzv. REM fáze spanku, a to včetně
mimotělní zkušenosti. PBS se dá vyvolat i některými léky. Injekce 50 až
100 miligramů ketaminu, který je používán pro narkosu, vyvolá stav,
podobný PBS. Někteří pacienti přežili oba stavy a tvrdí, že jsou totožné.
Ketamin vyvolá pocit cesty dlouhým tmavým tunelem a vynoření do světla,
a dokonce mimotělní zkušenost a neverbální komunikaci se spirituální
bytostí.
PBS
je možné vyvolat i elektrickým drážděním temporolimbické oblasti pravého
spánkového laloku. Odtamtud se dá vyvolat i mimotělní zkušenost. S touto
oblastí souvisí také halucinace náboženského typu. Tato oblast je
aktivována u některých epileptických záchvatů s náboženskou aurou a po
požití některých halucinogenů. Některé nádory této oblasti se
projevují náboženskými halucinacemi, extazí a pocity ztráty časového a
prostorového vnímání. Existuje dokonce temporo - limbická teorie náboženské
a mystické zkušenosti. Proč tuto oblast v mozku vlastně máme?
Existuje
několik biologických teorií, které PBS vysvětlují, zatím však neúplně.
Navrhuje se vliv různých působků a přenašečů nervového vzruchu, jako
jsou endorfiny a jiné mozkové peptidy, glutamová kyselina, serotonin a další.
Velké
množství nahromaděných dat od milionů pacientů ukazuje, že PBS je způsobena
zvláštním změněným stavem vědomí, který nemusí být vždy vyvolán
ohrožením života. Je to mystická zkušenost, kterou není možné vždy
vysvětlit halucinacemi, způsobenými nedostatkem kyslíku v mozku. Neexistují
přesvědčivé důkazy, že PBS je důkazem posmrtného života. Jako důkaz
existence síly, kontrolující vědomí, tento jev nemůžeme jej opominout.
Nedá
se tvrdit, že tento stav je pouhým podvodem nebo masovou psychozou, a je-li
vědomí vytvářeno mozkem a s ním umírá, jak vysvětlit popisy mimotělní
prožitky.
Nemůžeme
odmítat výzkumné výsledky, když nezapadají do našeho navyklého rámce
myšlení. Proto je nutné se zabývat také tímto jevem. Od dob vzniku náboženství
lidé prosili božstva o své zdraví, o zdraví svých bližních, i o zdraví
vládce. Existují a dobře se živí speciální modlitelé, kteří sami
sebe považují za prostředníky mezi Bohem a člověkem a o své činnosti
dokonce někdy i píší knihy. Nedomnívám se, že všichni jsou stejně
poctiví. Existuje o tom obrovská literatura, mnoho dobře udělaných stránek
na Webu a mnoho názorů. Většinou to jsou popisy jednotlivých případů,
často nedostatečně dokumentovaných a popisovaných spíše emocionálně
než se znalostí základů lékařství. Existují však i vědecká sdělení,
uveřejněná ve velmi respektovaných vědeckých časopisech, kde každé sdělení
ohodnotí skupinou odborníků.
Práce,
o kterých chci hovořit, byly uskutečněny podle běžných pravidel výzkumné
metodiky tak, že výzkumník vezme dvě skupiny přibližně klinicky stejných
pacientů a skupinu dobrovolných prosebníků, která se modlí za jednu
skupinu, ale ne za druhou. Obě skupiny pacientů vůbec nevědí, že takový
pokus probíhá. Pak se statisticky vypočítává významnost rozdílu mezi
skupinami, co se týče přežití, uzdravení nebo alespoň zlepšení stavu.
V
roce 1969 Platon J. Collipp, přednosta dětského oddělení v neworské
nemocnici East Meadow, studoval skupinu dětí s leukemií. Sestavil je do
dvojic s přibližně stejnou vážností onemocnění. Za jedno z nich se
denně někdo modlil, za druhé nikoliv. Pravidelně děti kontroloval, zda se
zlepšují nebo zhoršují. Po patnácti měsících bylo sedm z deseti dětí,
za které se někdo modlil, stále ještě naživu, zatímco jen dvě děti,
za které se nikdo nemodlil, přežily. Výsledky byly statisticky významné,
ale dětí v jeho skupině bylo poměrně málo.
V
roce 1988 použil Randolph C. Byrd podobný design pokusu. Studoval velkou
skupinu 393 pacientů na koronární jednotce v San Francisco General Hospital.
Pacienti byli losováním rozděleni do dvou skupin, za jednu se někdo bez
jejich vědomí modlil, za druhou ne. Nikdo, ani ošetřující lékaři, ani
personál, ani pacienti nevěděli, ve které jsou skupině. Modlící byli křesťané,
kteří chodili pravidelně do kostela. Bylo zhodnoceno celkem 26 ukazatelů
zdravotního stavu. Z toho modlitby zlepšily šest ukazatelů: výskyt srdečního
selhání, nutnost použití diuretik, srdeční zástavu, výskyt pneumonie,
nutnost použití antibiotik a nutnost umělé ventilace plic.
V
roce 1998 Elizabeth Targ uveřejnila sdělení, že modlitba pomáhá zlepšit
příznaky AIDS. Ve skupině, ovlivněné modlitbou, museli jen tři pacienti
být hospitalizováni, ve skupině neovlivněné jich bylo dvanáct. Pacienti
ovlivnění modlitbou měli lepší náladu než neovlivnění. Ve svých
studiích autorka pokračuje.
Pravděpodobně
nejlépe dokumentovaná je studie Williama Harrise z roku 1999. Ukazuje, že
modlitba bez vědomí příjemce, tzv. intercesorní modlitba, může ovlivnit
zdravotní stav těžce nemocných pacientů. Harris měl skupinu skoro tisíce
pacientů s vážnými srdečními potížemi. Pacienti byli rozděleni do
dvou skupin, jedna byla kontrolní a jedna ovlivňovaná modlitbou. Pacienti
ani nikdo jiný se nikdy nedověděli, že jsou ovlivňováni modlitbou. Modlící
nikdy nebyli v nemocnici a znali jen křestní jména a datum narození
pacientů. Prosebníci byli křesťané a věřili v Boha a léčivou sílu
modlitby. Modlili se za nemocné denně.
Skupina,
ovlivněná modlitbou, měla o jedenáct procent lepší ukazatele uzdravování
než kontrolní skupina. Nebyli tedy uzdraveni všichni a úplně. Harris o výsledcích
pravil, že by mohly ukazovat přítomnost "jiné inteligence".
Harris říká, že "nedokázal existenci Boha, ale vliv modlitby ze vzdáleného
zdroje na stav pacientů se srdečním onemocněním. Modlitby pacienty nevyléčily,
jen zlepšily jejich stav, když byli léčeni jinými metodami." Časopis
potom umožnil čtenářům, aby uveřejnili své kritické diskusní příspěvky.
Harrisova práce byla na jedné straně přijata s nadšením, na druhé straně
kritizována. Byla to formálně dobře udělaná práce, I když v ní
statistici našli některé menší statistické chyby. Kněží si stěžovali,
že to teď vypadá, jako kdyby Bůh měl rád jen ty svoje děti, které se
modlí nebo ty, za které se někdo modlí.
Diskutující
uváděli několik možností vysvětlení těchto výsledků, přirozených i
nadpřirozených. Uváděl se vliv vědomí, energetických polí a další.
Ve fyzice také existuje několik typů energie, které nemohou být přímo
poznány našimi smysly - magnetismus, gravitace, a jiné. Proč by tedy
nemohlo existovat energetické pole pro vědomí, které zatím nemůžeme měřit
a rozeznat?
Internista
Larry Dossey při této příležitosti citoval svoji práci, v které přehlédl
131 vědeckých sdělení, kdy autoři nalezli vliv soustředění pozornosti
nebo modlitby na řadu biologických procesů, na délku anestezie u
laboratorních zvířat, na růst nádorové tkáně, na hojení ran u pokusných
zvířat, na biochemické enzymatické reakce, na rozpad červených krvinek
in vitro a na množení bakterií a kvasnic. Také revmatická artritida byla
v jedné studii ovlivněna modlitbami. V některých studiích se nemodlili
jen křesťané, ale i židé, budhisté a Indiáni s tradicí šamanů. Přesné
mechanismy vlivu modlitby nejsou známy, snad je ovlivněn imunní systém,
snad některé jiné biochemické reakce. Léčením na dálku nemusí být
zrovna modlitba, může to být jakákoliv mentální snaha o zlepšení
fyzického a emocionálního stavu přijímající osoby.
Tyto
příklady ukazují, že za jistých okolností může jeden člověk ovlivnit
zdravotní stav jiného člověka. Neznamená to, že takovýto vliv může
nahradit rutinní léčení obvyklými metodami. Výsledky jsou nepříliš výrazné,
zpravidla jsou ovlivněni jen někteří pacienti a jen některé příznaky.
Tento vliv však s největší pravděpodobností existuje a stojí tedy za
další analýzu. Nedomnívám se, spolu s Harrisem, že tyto výsledky jsou výsledkem
modlitby k určité nadpřirozené bytosti. Nená však možné tato data vysvětlit
stavem vědomí, které je vytvářeno mozkem, v něm zůstává jako
subjektivní stav a není schopné ovlivnit okolí.
Vědomí
člověka, zdá se, dokáže do určité míry ovlivnit zdraví jiných lidí.
Nestane se to vždy a při léčení nemocí je vždy lepší se spoléhat také
na jinou léčbu. Dokáže vědomí člověka ovlivnit také neživou přírodu?
V
roce 1989 uveřejnil Dean Radin přehled studií přímého vlivu lidského vědomí
na fyzický svět. Shromáždil výsledky celkem 832 pokusů a provedl
metaanalýzu jejich výsledků. Nejčastějším druhem pokusu v této skupině
byla snaha pozorovatele ovlivnit generátory náhodných čísel. Počítačový
generátor kupř. náhodně produkoval nuly a jedničky a hodnotila se
odchylka od předpokládané náhodné hodnoty padesáti procent. Byly uveřejněny
kladné i záporné výsledky, ale metaanalýza ukázala, že "je obtížné
se vyhnout závěru, že za určitých podmínek je možné komunikovat s
fyzickými systémy. . . je možné, že tyto výsledky jsou empirickým příspěvkem
k filosofii lidské mysli." Výsledky byly podle uvedených autorů
"robustní a reprodukovatelné".
Mnohem
závažnější oblastí výzkumu v tomto ohledu je kvantová mechanika.
Kvantová mechanika je dnes jednou z nejpřesnějších experimentálních věd.
Týká se funkce submikroskopických částic. Poloha a pohyb částice jsou však
neurčité a mohou být hodnoceny spíše statisticky. Existuje u nich tzv.
non-lokalita, neurčitá lokalizace v čase a místě, a neurčitá kausalita.
Kvantová mechanika se také liší od klasické fyziky v dalším bodě. Zatímco
v klasické fyzice je pozorovatel fyzikálního jevu pouze pasivní a jeho
mysl je oddělena od pozorovaného hmotného systému, v kvantové fyzice
hraje pozorovatel důležitou aktivní roli. Výsledek se mění podle toho,
zda je pozorovatel přítomen nebo ne. Pozorovatel působí na pozorovaný
objekt na dálku, způsobem, který nebyl zatím prokazatelně vysvětlen. V
roce 1926 to experimentálně ověřil Max Born, když studoval
Schroedingerovy vlnové funkce. Podle Borna mění člověk svým pozorováním
pravděpodobnost dějů ve fyzickém světě. Tato interpretace byla dál
rozpracována dánským fyzikem Nielsem Bohrem. Pozorovatel a svět okolo něj
jsou úzce spojeni a jejich existence není nezávislá.
Podle
teoretických fyziků, často nositelů Nobelových cen, se to děje prostřednictvím
vědomí lidí. Elektron může být na dvou místech zároveň, nebo na
jednom ze dvou míst, podle přání pozorovatele. Jinými slovy, fyzická
realita neexistuje nezávisle na pozorovateli a jeho přístrojích. To byla výzva
celé přírodní vědě, která vychází z toho, že svět je složen z
individuálních objektů a jejich kausálních vztahů. Je to neobvyklé
tvrzení, ale toto nám říkají nositelé Nobelových cen a jiní vynikající
fyzici. Vědomí rozvinuté v každém jedinci je mostem mezi vesmírným vědomím
a hmotou.
Je
zajímavé, že v posledních dvaceti letech vyšlo jen málo vědeckých prací,
potvrzujících tyto principy. Zato vyšlo mnoho spekulativních výkladů,
spojujících tyto jevy s kosmologickým pojetím náboženství a deklarujících
podobnost mezi moderní kvantovou fyzikou a buddhismem, hinduismem a taoismem.
Některé výklady uvažují účast vícerozměrných prostorů, jiné
postulují pohyb částic rychlejší než pohyb světla, a pod.
Tyto
interpretace jsou velmi hypotetické. Je však zvláštní, že pozornost
fyziků se neobrátila významně ke zdroji těchto podivuhodných jevů, k člověku
pozorovateli. Fyziolog, který se zabývá funkcemi lidského těla, se může
ptát, například, za jakých podmínek se schopnost ovlivnění subatomických
kvantových jevů uplatňuje. Základní pozorování, týkající se receptorů,
efektorů a mozkových center, dosud nebyla vykonána. Ptejme se, kde v lidském
těle je tato schopnost lokalizována, jak funguje a jak ji můžeme ovlivnit.
Tyto výsledky bychom měli znát ještě dříve, než začneme uvažovat o
kosmologických důsledcích našeho "inteligentního pozorování".
Nezabývejme se tolik mystikou, hledejme fyziologické parametry popisovaných
jevů.
Data,
uvedená v našem přehledu literatury, umožňují zpřesnění pracovní
hypotézy, vysvětlující mechanismus vzniku lidského vědomí. Formulujme
ji takto: Lidské vědomí je svým obsahem závislé na nervových
mechanismech. Tyto mechanismy jsou svou podstatou nevědomé. Vědomí by
mohlo být vytvářeno nervovými procesy ve spojení s nějakým neznámým
fyziologickým mechanismem, ale liší se kvalitativně od těchto nervových
procesů natolik, že tento vznik vědomí je dosti nepravděpodobný. Je
velmi těžké si představit, že by mozek vytvářel nějaký nehmotný
faktor, který by byl schopen ovlivnit jiné osoby nebo kvantové jevy na dálku.
Proto
považujeme za přijatelné předpokládat existenci fyzikální síly,
analogické gravitační síle, elektromagnetické síle nebo Van der Waalsovým
molekulárním silám. Tato síla existuje i mimo mozek a není totožná s
lidským vědomím, ale je schopna ovlivnit mozkové fyziologické pochody a
uplatnit se tak, že se subjektivní lidské vědomí vytvoří. Tato síla,
nazývaná jinými autory občas vesmírným vědomím, pravděpodobně není
podobná lidskému vědomí.
Můžeme
předpokládat, že tato síla se projevuje výrazněji v zážitcích blízkých
smrti. Za jistých okolností může ovlivnit i fyziologické pochody v jiných
organismech, jako při ovlivnění zdraví jiných lidí modlitbou nebo duševním
soustředěním. Žádný z těchto vlivů není příliš výrazný a
projevuje se dosti nepravidelně. Projeví se také, a to dosti pravidelně, při
ovlivňování kvantových fyzikálních pochodů v neživé přírodě.
Teologové,
kvantoví fyzici zvučných jmen, parapsychologové a filozofové připisují
této síle některé vlastnosti, které se nedají považovat za prokázané.
Nechoďme ve svých úvahách dál, než nám dosavadní experimentální výsledky
dovolují.
Stvořili jsme my lidé vesmír?
Co
všechno lidské vědomí dokáže? Někteří tuto otázku také považují
za vyřešenou a tvrdí, že lidské vědomí je odpovědí na otázky nejzazšího
vesmíru, na jeho vznik a vývoj. A jak vůbec vznikl vesmír v dnešní podobě?
Jak se udál Velký Třesk, a co z něj vzniklo? A jak vůbec vzniká realita?
Proč všecko, co existuje, existuje? Jsou to divné otázky. Realita přece
je, jak tedy může vznikat? My jsme se do ní narodili, byla dávno před námi,
bude i po nás. Realita světa okolo nás je nepochybná, a kromě filosofů
solipsistů by se jí nikdo neměl zabývat. A kde by se v nás vzala síla na
to, abychom stvořili vesmír? To přece nejde. Přesto si tím lámou hlavy
teoretičtí fyzici a prostí lidé jako jsem já.
Existence
Velkého Třesku je nepochybná. Z jedné subatomické částice začal
vznikat náš vesmír, v kterém jsme zabydleni. Bylo to asi před šestnácti
miliardami let. Od té doby se vesmír rozpíná, bude se ještě nějakou
dobu rozpínat, to je dokázáno, ale očekává se, že se po určité době
začne opět smršťovat, až zanikne zase v jedné subatomické částici. Na
některých místech již zaniká, ta místa se jmenují černé díry,. Ty do
sebe vtahují hvězdy a mezihvězdný prach a světlo a všechno v okolí.
Statisíce obrovských hvězd tak opět mizí v té jedné subatomické částici.
Kdo to byl, byl-li to kdo, kdo zapříčinil Velký Třesk? Teologové mnoha
vyznání, dokonce i budhisté, kteří na žádného boha nevěří, říkají,
že to byla inteligentní síla, která navíc způsobila, že náš známý
vesmír je uměle uzpůsoben tomu, aby v něm mohl vzniknout inteligentní život.
Americký vědec ruského původu Andrei Linde ironicky prohlašuje, že vesmír
vznikl v laboratoři pradávného vědce, fyzika, a snad se tento fyzik
vsadil, že se dá vesmír vytvořit z subatomické částice, a také aby dokázal,
že jejich vesmír vznikl stejným způsobem.
Vesmír,
ve kterém žijeme, má množství vlastností, daných kosmologickými
konstantami. Tyto konstanty jsou takové, že umožnily, aby život mohl ve
vesmíru vzniknout a udržet se. To bylo poprvé formulováno na konferenci v
Poznani v roce 1973, a tento názor se nazývá antropický princip. Tzv. slabý
antropický princip říká, že kosmologické konstanty nejsou všechny stejně
pravděpodobné, ale souvisí spolu a tím je jejich pravděpodobnost do jisté
míry určena a omezena. Takovou kosmologickou konstantou je kupříkladu
gravitační konstanta. Kdyby byla příliš nízká, nevytvořily by se hvězdy,
nemohly by ani vzniknout další prvky z vodíku a helia, nevytvořil by se
uhlík, dusík, kyslík a další prvky, nutné pro vznik života.
Tato
definice antropického principu není ani spekulativní ani rozporná, prostě
říká, že život mohl vzniknout jen za určitých podmínek, které ve vesmíru
nyní existují.
B.
Carter v roce 1983 dokonce navrhl, že při Velkém Třesku vzniklo mnoho
paralelních vesmírů s různými kosmologickými konstantami, vlastnostmi a
parametry. V některých jsou podmínky takové, že v nich uhlíkový život
vzniknout nemůže, v jiných nemůže vzniknout inteligentní život, a jen v
některých jsou podmínky takové, že v nich inteligentní život vzniknout
může.
Z
toho Carter vyvodil tzv. silný antropický princip. Podle něj musí
existovat aspoň jeden vesmír, který musí mít ty vlastnosti, které dovolí
vznik inteligentního života, tedy vznik inteligentních "pozorovatelů"
vesmíru. To je spekulativní tvrzení dost radikálního charakteru. Podle
Cartera je tedy ve vývoji vesmíru nutné, aby v něm existovali pozorovatelé,
protože k čemu by vesmír byl, když by jej nikdo neviděl.
Úvahy
pokračují dál. John Mortimer Wheeler, slavný americký teoretický fyzik,
který kdysi presidentu Rooseveltovi spolu s Nielsem Bohrem navrhl možnost
konstrukce atomové pumy, navrhl tzv. participatorní antropický princip,
podle kterého jsou pozorovatelé nutní, aby vesmír vypadal tak, jak jej známe,
aby dokončil svůj vývoj a fungoval tak, jak funguje. To se zdá být čistou
spekulací, ale má to určité opodstatnění.
Studie
kvantové mechaniky ve dvacátých letech ukázaly, že člověk, inteligentní
pozorovatel, ovlivňuje svou přítomností výsledky fyzikálních pokusů.
Klasická fyzika nikdy nic podobného nepředpokládala. V roce 1926 to
experimentálně ověřil M. Born, když studoval Schroedingerovy vlnové
funkce. Podle Borna mění člověk svým pozorováním pravděpodobnost dějů
ve fyzickém světě. Tato interpretace byla dál rozpracována dánským
fyzikem Nielsem Bohrem, který podal tzv. Kodaňské vysvětlení, podle kterého
pozorovatel hraje významnou roli v kvantové mechanice. Pozorovatel a svět
okolo něj jsou úzce spojeni a jejich existence není nezávislá. Jinými
slovy, shrnuje Barrow a Tipler ve své zásadní knize "The Anthropic
Cosmological Principle", vydané 1986, fyzická realita neexistuje nezávisle
na pozorovateli a jeho přístrojích. Z toho vyvozují další fyzici,
Heisenberg a von Weizsaecker, že vlastnosti předmětů neexistují, dokud je
někdo nepozoruje.
Wheeler
pokročil ještě dál. Nejen spin elektronů a jiné charakteristiky
subatomických částic, ale celý vesmír je svou existencí závislý na
inteligentním pozorovateli. Nazval tento návrh Participačním Antropickým
Principem. Tento návrh samozřejmě může vést k nějakému Nejvyššímu
pozorovateli, ale také může tvrdit, že člověk, produkt uhlíkového života,
může mít tuto vlastnost. Inteligentní život je tedy nutný, aby vesmír
existoval v dnešní podobě. Ovlivňování vesmíru funguje podle Wheelera i
zpětně dozadu, inteligentní pozorovatel může působit i na galaxie
miliony světelných let vzdálené, z nichž světlo odešlo v době, kdy člověk
jako živočišný druh ještě neexistoval.
Neuvěřitelné?
Samozřejmě. Také do jisté míry hypotetické. Souvisí to však s časovou
a prostorovou non-lokalitou, společnou všem částicím ve vesmíru. Svět
podle Wheelera je tedy možný a dokonce snad pravděpodobný. Je zvláštní,
že pozornost fyziků se neobrátila významně ke zdroji těchto podivuhodných
jevů, k člověku pozorovateli. Jaký je původ této obrovité síly člověka?
Prý je to naše vědomí, ale toto tvrzení nestačí.
Kvantová
fyzika tedy člověka přivádí k určitým řešením problémů jeho vlastního
vědomí a vesmíru. Blízká budoucnost ukáže, co je skutečnost a co je
fantazie.
O
hledání Boha v lidském vědomí
Neurofyziologie,
jak jsem ukázal v předchozích úvahách, nebyla dosud schopna formulovat přijatelnou
pracovní hypotézu, která by vysvětlila vznik lidského vědomí z činnosti
nervových sítí v mozku. Pracovní hypotézy, které se buď ověří nebo
vyvrátí, slouží k nalezení pravdy. Zatím se nepodařilo najít ani jeden
jediný fakt, který by aspoň vzdáleně a nepřímo ukazoval, jak vědomí
vzniká. Neurovědy prostě musí věřit dohadům, že to nějak tak je.
Ani
filozofové nám nedávají odpověď. Jako příklad popletenosti mohu uvést
V.I. Lenina s jeho známým výrokem "Hmota je vše, co existuje nezávisle
na lidském vědomí", viz jeho knihu Materialismus a empiriokriticismus.
Protože Bůh existuje nezávisle na lidském vědomí, a to tvrdí mnohá náboženství,
patřil by podle Lenina do kategorie hmoty. Kromě toho z definice vyplývá,
že Lenin staví vědomí proti všemu ostatnímu, že tedy vědomí je něco
jiného než hmota. Tím nás posunuje zpět nejméně k Descartesovi s jeho
dualismem těla a ducha, tedy dualismem hmoty a vědomí. Leninova definice je
nedomyšlená.
Experimentální
data, která jsem uvedl ve čtvrtém pokračování těchto úvah a která již
dávno shrnul Niels Bohr ve dvou knihách, Atomic Theory and the Description
of Nature (1934) a Atomic Physics and Human Knowledge (1958) vzbuzují podiv a
u toho, kdo se s nimi potkal poprvé, dokonce nedůvěru. Jsou však těžko
popíratelná. Kvantová fyzika na rozdíl od klasické fyziky je založena na
zjištění, že pozorovatel svým vědomím ovlivňuje svět okolo sebe.
Proti tomuto názoru se postavil již ve třicátých letech Albert Einstein.
Diskuse mezi Einsteinem a Bohrem trvala dvacet šest let a skončila až po
Einsteinově smrti. Einstein, Podolsky a Rosen ve třicátých letech onoho
století navrhli pokus, kterým by se dala vyloučit existence non-lokality ve
vesmíru, a tím oprávněnost kvantové fyziky. Teprve po Einsteinově smrti
byl tento pokus proveden Aspectem v Paříži a Gisinem v Ženevě. Výsledky
daly za pravdu Bohrovi proti Einsteinovi a ukázaly správnost a úplnost
kvantové mechaniky.
Někteří
kvantoví fyzici jdou ve svých úvahách mnohem dál. Domnívají se, jako
například John Wheeler a jeho následovníci, že lidské vědomí spoluvytváří
vesmír, jak jej známe, bez ohledu na časové a prostorové vztahy. Non-lokalita
v čase a prostoru jim tuto možnost teoreticky dává. Jsou to však pouhé
dohady bez důkazů.
Ještě
dál jdou ti, kdo hledají v kvantové fyzice existenci Boha, který vše řídí,
dává vesmíru "inteligentní" design, o všem ví a vše
rozhoduje. Připomíná to situaci v době, kdy nebylo možné racionálním
způsobem vysvětlit blesk, a tak z něj byl boží posel. Existence Boha však
v našich úvahách není nutná a ani tam není uváděna. Jako jediný příklad
uvedu Franka J. Tiplera, profesora matematické fyziky na Tulane University v
USA. Vydal v roce 1996 knihu " Physics of Immortality (Fyzika
nesmrtelnosti)". Vyšla v nakladatelství Doubleday v New Yorku, tedy ve
velmi seriozním nakladatelství. V ní dokazuje, že teologie je vlastně
specializovanou oblastí fyziky. Z kosmologických dat a dat kvantové fyziky
vypočítává Bod Omega, tedy Den zániku světa a posledního soudu. Ten přijde
asi za sto miliard let od nynějška. Nepatrný zlomek vteřiny před Bodem
Omega vstanou z mrtvých všichni lidé, kteří kdy existovali a kteří do té
doby spali v bezčase. Tipler vychází z toho, že lidské vědomí je vlastně
počítačovým programem, probíhajícím v mozku. Tento program obnoví v
budoucnosti svou činnost, vytvoří nové nesmrtelné tělo a svou činnost
dokonce zlepší. Z psychiatrických pacientů se stanou normální lidé,
Alzheimerova choroba zmizí.
Toto
vše je samozřejmě obtížné přijmout. Zůstaňme raději u Nielse Bohra a
jeho studia role vědomí pozorovatele ve vesmíru. Ta se dá experimentálně
analyzovata z ní se dá vyjít. Jestliže se pokusíme vnést do těchto úvah
Boha, musíme si uvědomit, že každé náboženství je především
produktem lidského myšlení, a jestli se vesmírné energie v náboženství
promítají, pak jen velmi nepřímo a zprostředkovaně. Těžko se dá uvěřit
tomu, že by Bůh kvantové fyziky rozhodoval o tom, že nevěřící psi mají
být pobíjeni, že by dokonce jejich vrahy odměňoval věčným sexem, že
se v pátek nemá jíst maso, že celibát je pro určité lidi nutný a
kondomy se nesmějí používat, že si členové nějaké církve nesmějí
stříhat vlasy, že jisté kněžky musí být panny, aby byl zachován mír,
že se do posvátného háje nesmí vstoupit, atd. atd. To si vymysleli lidé,
to kvantová fyzika z pohybu elektronů nezjišťuje.
Stanislav Reiniš
Stanislav.Reinis@lf3.cuni.cz