Každý z nás se někdy za jasné noci zahleděl na oblohu a byl okouzlen hvězdným nebem. Tisíce třpytivých bodů, uspořádaných do tvarů, které nazýváme souhvězdí se rozmnoží do nespočitatelného množství hvězdiček již v obyčejném triedru. Od nepaměti se lidé zamýšleli nad tím, co je vesmír, jak vznikl a jaké je naše místo v něm. Na všechny otázky postupně vznikalo mnoho odpovědí, v závislosti na pozorovacích možnostech a stupni dosavadních znalostí.

Nejprve lidé znali Slunce, Zemi a Měsíc, jako nejbližší a nejvýraznější tělesa na obloze. Všimli si, že Slunce a měsíc se objevují a mizí v pravidelných intervalech, což bylo podnětem pro vznik kalendáře, podle kterého lze předvídat všechny jevy v časových souvislostech. Pravěcí pozorovatelé byli svědky i neobvyklých jevů, jako jsou zatmění Slunce a zatměné Měsíce, způsobené vzájemným postavením těles na jedné přímce.

Nejstarší učenci se domnívali, že Země je plochá deska, jejich rozhled byl zřejmě omezen vzdáleností obzoru. Nad ní se rozprostírala nebeská klenba, na níž byly všechny hvězdy a další vesmírné objekty. Země byla považována za střed vesmíru. Jaké byly názory pravěkých obyvatel Země dnes můžeme již jen obtížně odvodit z jeskynních kreseb, případně ústně předávaných mýtů. Jistější a písemně podložené informace máme od starořeckých filosofů. Thales Milétský (624-546 př.n.l.) si představoval Zemi jako plochý kotouč, plovoucí na vlnách moře. I přes tento názor však údajně dokázal vypočítat zatmění slunce v roce 584 př.n.l. Byl vynikajícím matematikem a dodnes se učíme "větu Thaletovu". Thaletův žák Anaximandros (610 - 545 př.n.l.) již vyslovil teorii o vzniku vesmíru z pralátky, kterou nazval "apeiron", jejíž rotací vznikl prstenec, z něhož se vytvořily planety. Hérakleitos z Efesu (540-484 př.n.l.) zastával podobný názor, že vše vzniklo z pralátky, kterou byl věčně živý oheň. Pomocí ohně se vše mění: mokré v suché, studené v teplé, kapalné v plynné apod. Dosadíme-li si místo ohně slovo "energie", měl Hérakleitos pravdu i dle současných poznatků. Opakem Hérakleitových názorů jsou myšlenky Parmenida z Eleje (540-470 př.n.l.), který považoval vesmír za neměnný, jako kouli ze hmoty, která je udržována pohromadě zákonem "nutnosti".

Na myšlenky Eleatů navázal tvůrce atomistické teorie Demokritos z Abdér (460-370 př.n.l.), který dospěl ke své teorii jednoduchou úvahou: dělíme-li hmotu do nekonečna, výsledkem by bylo nic, protože ale z ničeho nelze hmotu opět složit, musí zde být nejmenší nedělitelná částice, kterou nazval atomem. Nekonečné množství atomů se pohybuje v nekonečné prázdnotě. Při shlukování a slučování atomů vzniká hmota a z ní všechny věci - celý svět. Protože prostor je nekonečný, musí být i nekonečný počet světů. Demokritos se tak stal prvým materialistickým filosofem a některé jeho myšlenky platí dodnes. Hlavní myšlenka materialismu je, že hmota je prvotní substancí.

Nové filosofické názory na svět přinesl Platón (428-348 př.n.l.), který přišel s myšlenkou, že prvotní je idea (myšlenka) a teprve druhotná je hmota. Známá je jeho představa, že sedíme jakoby v jeskyni, zády ke vchodu a na protější stěně pozorujeme obrazy dokonalých idejí, které existují mimo jeskyni. Platón zavedl pojem abstrakce, kdy hmotné věci existují jako obraz dokonalé prapůvodní myšlenky. Platón byl tedy zakladatelem idealismu, opakem materialismu. Hlavní myšlenkou idealismu je, že vědomí (duch) je před hmotou.

Platónovým kritikem byl Aristoteles (384 - 322 př.n.l.), kterého můžeme považovat za zakladatele vědeckých metod zkoumání přírody, zakladatele botaniky, zoologie, mineralogie, anatomie i psychologie. Aristoteles objevil řadu zákonitostí a závislostí v přírodě, které chápal jako rozumné a logické uspořádání a z toho odvodil teorii prvotního Hybatele, kterého nazýváme obvykle Bohem. Aristoteles ještě považoval Zemi za střed vesmíru, kolem níž věčně krouží nebeská tělesa, připevněná ke sférám z éteru. Aristotelův systém převzal a rozvinul Ptolemaios a od něj i katolická církev, která tyto myšlenky hájila až do 17. století, neboť církev byla od počátku nositelem a usměrňovatelem vzdělávání.

Nové "kacířské" názory na uspořádání světa se objevily až v 16. století, kdy polský kněz a astronom Mikuláš Koperník (1473 - 1543 n.l.) vytvořil heliocentrický model Sluneční soustavy, když umístil do středu Slunce, kolem něhož obíhají ostatní planety po kružnicích. Rovněž odhalil, že Země se otáčí kolem své osy. Nesmyslnost jeho teorie zdůvodňovali církevní představitelé tím, že kdyby se Země otáčela, musel by vzniknout vítr, který by všechno smetl.

Kopernikovy myšlenky veřejně podporovali německý astronom Johanes Kepler a italský mnich Giordano Bruno, který poznal, že Slunce není středem vesmíru, ale pouze naší Sluneční soustavy. Takovýchto soustav pak existuje nespočetné množství, neboť vesmír je nekonečný a nemá žádný střed. Bruno dále učil, že Bůh je totožný s hmotou, není jejím protikladem ani stvořitelem. Myšlenky Giordana Bruna se natolik nelíbily církevním představitelům, že byl jako kacíř stíhán inkvizicí a když od nich neustoupil, byl upálen.

Dalším italským fyzikem a astronomem byl Galileo Galilei (1564 - 1642), který za pomoci svého dalekohledu objevil krátery na Měsíci a skvrny na Slunci. V roce 1609 objevil první 4 měsíce planety Jupiter a tak dokázal, že ne vše obíhá kolem Země. Kopernikovu myšlenku o kruhových drahách planet upřesnil dále Kepler, který nahradil kružnice elipsami a dosáhl tak přesnější shody výpočtů drah planet s pozorovanými hodnotami. Zákony o pohybu planet objevil Kepler právě během svého pobytu v Čechách, kde na dvoře císaře Rudolfa II spolupracoval s dvorním astronomem Tychonem de Brahe.

Dokonalý matematický aparát, umožňující popis pohybu nebeských těles v prostoru a čase vytvořil až sir Isaac Newton (1642 - 1727), anglický fyzik, matematik, astronom a filosof. Známá je zejména pověst o odhalení gravitace, když pozoroval jablka padající se stromu. Právě spojení matematiky s ostatními přírodními vědami umožnilo vysvětlit pohyby měsíce, planet, komet, ale i vznik přílivu a odlivu. Nejznámější jsou Newtonovy mechanické zákony síly, setrvačnosti a akce a reakce. Newton si uvědomil složitost pohybů těles ve vesmíru, kde by při jeho nekonečnosti jsme mohli libovolný bod považovat za střed a proto návrh zkoumat vždy menší omezené systémy, jako je Sluneční soustava, která může být prvkem jiného většího systému, kterým je naše galaxie.

Až do začátku 20. století považovali vědci vesmír za věčný, neměnný a konečný. Nekonečnost vesmíru popíral např. německý filosof Heinrich Olbers, který v roce 1823 napsal, že v případě nekonečného počtu hvězd bychom vlastně v každém směru měli vidět nějakou hvězdu a celá obloha by tedy měla stejnoměrně zářit. To, že v noci je tma zdůvodnil Olbers pohlcováním světla vzdálených hvězd mezihvězdným prachem. Logickým vysvětlením je také možnost, že většinu hvězd dosud nevidíme, protože k nám záření dosud nedorazilo nebo ke snížení intenzity světla došlo rozptylem na stále větší plochu. Snižování intenzity světla se vzdáleností si můžete sami ověřit pokusem, když v temné místnosti zapálíte svíčku. Ve vzdálenosti 20 cm od plamene můžete klidně číst noviny, ve vzdálenosti 5 metrů od svíčky již nic nepřečtete.

Otázce nekonečnosti a věčnosti vesmíru se věnoval např. filosof Immanuel Kant (1724-1804), známý jako spoluautor Kant-Laplaceovy teorie o vzniku Sluneční soustavy vývojem z mlhoviny, která je obsažena v jeho díle "Obecný přírodopis a teorie nebes". Dalším známým dílem je "Kritika čistého rozumu" z roku 1781, považovaná obecně za těžko pochopitelné dílo. Otázku věčnosti a nekonečnosti vesmíru zařadil Kant mezi antinomie (protimluv), kdy z jedné myšlenky vyplývá zároveň její popření logickou úvahou. Takovéto otázky jsou např.: Co dělal Bůh, než stvořil vesmír, Co bylo dříve: slepice nebo vejce apod.

Shrneme-li všechny dosavadní teorie o vzniku vesmíru a jsoucna vůbec, můžeme je rozdělit na teorie materialistické, zabývající se již existujícím vesmírem, který lze zkoumat dostupnými hmotnými přístroji a popisovat na základě pozorování a teorie filosofické, zabývající se počátkem a koncem vesmíru. Naším cílem bude najít teorii, která by vysvětlovala všechny jevy a pokud možno bez antinomií.

V současnosti nám poznatky o vesmíru, zejména o Sluneční soustavě přinášejí kosmické sondy, rozvoj radioastronomie, Hubbleův teleskop a další technické přístroje. V oblasti idealistické filosofie se objevuje také mnoho nových myšlenek, které nám sdělují sami mimozemšťané prostřednictvím svých zástupců na Zemi - kontaktérů, vizionářů a obětí únosů do UFO. Nakolik se jedná o duševní poruchu nebo skutečnost vnímanou rozšířeným vědomím nelze zpravidla jednoznačně rozhodnout. Obtížné je také rozhodnout, co je vědecké a co nevědecké, když definice vědeckého poznání není obecně platná pro poznatky získané jinak, než materialistickými metodami. Naše současné poznatky o vesmíru musíme tedy rozdělit na materialistický a idealistický model vesmíru.