Rozumějí zvířata lidské řeči ?    

Čeští vědci zjistili, že opeřenci při vzájemné komunikaci někdy používají řeč člověka

Papoušek je skvělý imitátor, ale umí jen papouškovat. Jiný pohled na tyto ptáky nabízí výzkum českých vědců.

Markéta, samice papouška šedého, právě absolvuje lekci mluvení. U stolu sedí dva lidé. Jeden v roli učitele, Markéta a druhý člověk jsou žáci.

Učitel vezme do ruky malou barevnou kostku a obrátí se s dotazem na žáka - člověka: "Co to je?" Ten odpoví: "Kostka." Učitel ho pochválí a řekne: "Kde je kostka?" Když papoušek Markéta slyší několikrát za sebou slovo kostka, snaží se v průběhu lekce předstihnout svého spolužáka a honem říká kokrr. "Líp!" zavelí učitel. "Kostka," zkusí to papoušek znovu. "Dobře, kostka," potvrdí učitel a pak dá Markétě předmět na hraní.

Lekce trvá přibližně 20 minut. Během dne jich Markéta, Jarína a ostatní papoušci absolvují několik. "Záleží na jejich náladě a chuti pokračovat," vysvětluje František Tymr z Laboratoře mezidruhové komunikace Fakulty humanitních studií UK v Praze.

Patrně nejupovídanějším opeřencem je Markéta, získaná už jako dospělá od chovatele. Projevuje zatím největší schopnost reagovat na určitou situaci slovy. Když například poprvé uviděla holá a slepá mláďata, která se narodila jednomu z papouščích párů, zeptala se zcela nečekaně učitele: "Co to je?"

"Zajímalo ji, co se v místnosti objevilo nového, a dokázala adekvátně vyslovit otázku," komentuje výkon papouška vedoucí laboratoře, etoložka Marina Vančatová.

Při jedné lekci spolu lidi mluvili o kousku papíru, ale papouškovi tento předmět neukázali. Markéta pochopila, o čem je řeč, a za chvíli přinesla kus papíru v zobáku.

Největší překvapení ale zažili v laboratoři ve chvíli, kdy Markéta několikrát oslovila druhého papouška lidskou řečí. Když chce mít totiž klid od své spolubydlící Jaríny, řekne jí: Jaríno, šup do klece!

"Podobnou větou: Holky, šup do klece!, posíláme oba papoušky Markétu a Jarínu na jejich místa," říká etoložka Vančatová. "Markéta poznala rozdíl mezi slovy holky a Jarína, a protože nemá papouščí výraz pro zahnání kolegyně, použila větu v lidské řeči," vysvětluje Marina Vančatová.

Člověk jako člen hejna

Papoušci jsou vnímáni jako ptáci, kteří jenom bezmyšlenkovitě opakují slova a nerozeznají jejich význam.

Převratné pokusy dokazující, že ptáci rozumí tomu, co říkají, uskutečnila americká badatelka Irene Pepperbergová z tusconské univerzity. Už téměř 30 let zkoumá schopnosti šedého papouška Alexe. Za tu dobu se papoušek naučil poznávat a pojmenovávat asi sto různých předmětů, sedm barev, pět tvarů a používat složité pojmy jako "tentýž" nebo "žádný". Americká vědkyně je rovněž autorkou metody rivalského učení, kterou využívají v pražské laboratoři.

Čeští odborníci chtějí dosáhnout nejen toho, aby se změnilo mínění o papoušcích, ale jejich záměrem je ještě jeden cíl. Právě kvůli němu v laboratoři chovají dvě skupiny papoušků šedých.

Jednu tvoří ptáci z divočiny. Vědci je pozorují přes jednosměrné zrcadlo, takže opeřenci nevědí, že jsou sledováni. "Zajímají nás jejich vzájemné vztahy, chování během námluv a hnízdění, udržování hierarchie v hejnu. Tyto poznatky dále využíváme pro efektivnější výuku papoušků," říká vedoucí laboratoře, etoložka Marina Vančatová.

Další skupina zahrnuje pět mláďat vysezených divokými ptáky. Mláďata jsou od druhého až třetího týdne odchovávána lidmi. Tak lze totiž dosáhnout, aby papoušek začal člověka považovat za příslušníka hejna a měl chuť se s ním bavit. Nyní už jsou mláďatům dva roky, což je nejlepší čas pro zahájení výuky. Až se naučí adekvátně reagovat na různé situace, poznají předmět položený v řadě ostatních jenom podle názvu, nastane druhá fáze výzkumu.

 

Nová ptačí kultura?

 "Nejlepší jedince zařadíme do skupiny divokých papoušků a budeme pozorovat, jestli se od sebe navzájem něco naučí," rýsuje další plány Marina Vančatová. "Uvidíme, zda například ptáci, kteří vyrostli v přírodě a mají už vytvořený svůj komunikační systém, poznají význam slov a dokáží podle toho vybrat předložené předměty," dodává.

Pokud nastane vzájemná výměna a přebírání informací mezi divokými a ochočenými ptáky, lze s jistou nadsázkou hovořit o vzniku kultury papoušků.

Ještě smělejší vizi pak chtějí v laboratoři uskutečnit, až dnešní ptačí dorostenci dospějí. Přibližně za pět let by už mohli mít mláďata. Ta pak začnou chodit na lekce společně s rodiči a pro vědce bude velice zajímavé sledovat, jak budou mláďata reagovat na lidskou řeč, kterou uslyší od svých rodičů.

Pak možná zaslechneme, jak spolu papoušci občas prohodí pár slov lidskou řečí, protože nenajdou správný výraz ve svém rejstříku zvuků. To se ale ukáže až za několik let. Ostatně času na výzkum je víc než dost, vždyť průměrný věk papouška šedého je 50 let.

 

Jiná zvířata s nimiž člověk také zkouší komunikovat

Šimpanz bonobo jménem Kanzi hovoří s badatelkou, která ho zkoumá pomocí obrázků, pozná co mu slíbila, jaký předmět má přinést, kde najde obrázek, který mu schovala do dutiny stromu.

Skotský ovčák, kolie Rico, umí rozlišovat předměty označené slovem, které ještě nikdy neslyšel, pomocí vylučovací metody určí, o jaký předmět ho jeho majitel požádal.

Gorila Koko zvládla 1000 znaků označujících slova a dokáže v některých ohledech mluvit jako pětileté dítě.

 

Papoušci spolu mluví lidskou řečí

Papoušci šedí, zvaní žako, jsou hlavními postavami výzkumu, který probíhá v Laboratoři mezidruhové komunikace Fakulty humanitních studií UK. Papoušci zde obvykle vystupují v roli snaživých žáků usilujících o pozornost člověka-učitele. Ovšem už několikrát se stalo, že spolu ptáci hovořili lidskou řečí.

Když chce mít papoušek Markéta (vlevo) klid od své spolubydlící Jaríny (vpravo), řekne jí lidským hlasem: Jarino, šup do klece! "Podobnou větou: Holky, šup do klece! posíláme oba papoušky Markétu a Jarínu na jejich místa," říká vedoucí laboratoře, odbornice na chování zvířat Marina Vančatová. "Markéta během výzkumu poznala rozdíl mezi slovem holky a Jarína, a protože nemá ve svém slovníku papouščí výraz pro zahnání kolegyně, použila větu v lidské řeči," vysvětluje Marina Vančatová.

Lidové noviny, 23. 10. 2004, Josef Matyáš; REDAKTOR LN

 

 Žako je řečník od přírody

Člověk zkouší navázat komunikaci například se šimpanzem, gorilou nebo orangutanem. Favoritem v kontaktu pomocí lidské řeči však zůstává papoušek šedý, obecně nazývaný žako.

Pokusy naučit lidoopy mluvit selhávají. Jejich hlasivky nejsou uzpůsobeny k vytváření artikulovaných zvuků. Badatelé proto většinou zaznamenali jenom obtížně rozeznatelná slova. Vhodnější formou komunikace s lidoopy je posunková řeč používaná sluchově postiženými lidmi nebo dorozumívací systém založený na obrázcích se symboly.

Přeborníky v napodobování lidské řeči jsou naopak papoušci, kteří využívají při tvorbě zvuků masitý pohyblivý jazyk.

Nejlepším imitátorem je patrně papoušek šedý (Psittacus e. erithacus), nazývaný žako. Právě pro jeho hlasové schopnosti a mimořádnou inteligenci si jej vybrali čeští vědci k pokusům v Laboratoři mezidruhové komunikace Fakulty humanitních studií UK.

Šedavě zbarvený pták žije v pralesích západní Afriky v hejnech a kvůli četným kontaktům s ostatními skoro "nezavře zobák". Nenápadný vzhled mu neumožňuje vyměňovat si informace prostřednictvím vizuálních signálů, tak jak to dělá většina papoušků. Proto se u žaka rozvíjela jeho schopnost komunikovat prostřednictvím zvuků.

 Lidové noviny, 23. 10. 2004, mat

 

Chápou zvířata řeč lidí?

Lidé, kteří milují svoje chlupaté mazlíčky, bývají přesvědčeni, že jim zvířata rozumějí. Dovedou však němé tváře skutečně pochopit slova páníčka a chovat se podle toho?

Emily Sue Savage-Rumbaughová pracuje s bonoby, druhem šimpanzů. Na Kanziho, jenž je mezi nimi nejchytřejší, lidé mluvili od narození. Podle paní doktorky mluví Kanzi pomocí soustavy symbolů. Ukazuje na ně a tvoří tím jednoduché věty. Například: "Sue běhá za Kanzim" a "Kanzi běží za Sue". Vyslechne-li příkaz, aby přinesl rajské jablíčko z mikrovlnné trouby, přinese správné rajče, ostatní vynechá. Dokáže ukázat, zda je šťastný nebo smutný, připomene, že nedostal, co mu včera slíbili.

Francine Pattersonová pracuje skoro 30 let s gorilou Koko, od doby, kdy byla Koko ještě miminko. Podle Pattersonové Koko zvládla 1000 znaků označujících slova a dokáže v některých ohledech mluvit jako pětileté dítě.

Pak se objevil Rico, skotský ovčák neboli kolie.

 

Pes jako tříleté dítě

Narodil se roku 1994. Ve věku deseti měsíců mu jeho vlastník rozmístil po bytě tři předměty a požádal jej, aby jeden z nich přinesl. Když to udělal správně, dostal Rico odměnu. Postupně se pes naučil dle svého majitele rozlišit a přinést 200 předmětů, většinou míčků a dětských hraček.

Páníčkovo přesvědčení konfrontovali s vědeckým pokusem. Rico čekal s majitelem v jedné místnosti, experimentátor rozmístil 10 předmětů v druhé místnosti tak, aby to Rico ani jeho majitel neviděli. (Z uspořádání pokusu je vidět, že tedy nešlo o Von Ostenova "chytrého Hanse", proslulého koně, jenž v roce 1888 "počítal" na základě nezřetelných posunků a gest svého majitele.)

Experimentátor pak požádal majitele, aby Ricovi sdělil, že má přinést dva náhodně vybrané předměty - jeden po druhém. Když je Rico hledal, na majitele ani experimentátora neviděl. Pes správně přinesl 37 ze 40 předmětů.

V dalším pokusu se testovala Ricova schopnost usoudit na předmět označený novým slovem tím, že vyloučí ostatní, přičemž si tuto znalost zapamatuje. V pokusné místnosti bylo sedm známých a jeden nový předmět. Majitel nejdříve požádal Rica, aby přinesl předmět, který pes znal. Dále měl přinést předmět označený novým jménem. Což se s obměnami předmětů opakovalo desetkrát.

Rico byl sedmkrát úspěšný. Pravděpodobně je schopen vylučováním spojit nové slovo s novým předmětem. Buď proto, že známé předměty mají známá jména, nebo proto, že známé předměty nejsou nové. O čtyři týdny později se ověřovalo, jak si Rico pamatuje vztah mezi novým jménem a novým předmětem, jenž byl označen jako cílový.

Experimentátor umístil do místnosti čtyři známé předměty, jeden cílový a čtyři zcela nové předměty. Nejdříve měl Rico přinést známý předmět, pak předmět cílový. Úspěch zaznamenal ve třech ze šesti kol. To je podobný výkon, jakého by dosáhlo tříleté dítě. Rico dokáže vytvořit vztah mezi lidským slovem a konkrétním předmětem. Kromě toho je schopen určit nový předmět na základě vylučování.

Devítiletý Rico zná asi 200 slov. Stejně staré dítě jich zná desítky tisíc a denně se učí nejméně deset dalších. Děti se nová slova učí snadno, stačí, zaslechnou-li je, Rico jen v průběhu hry. Může ale jít o rozdíly kvantitativní, nikoli kvalitativní.

Na druhé straně Ricovo zvládání slov nemusí mít s lidským učením novým slovům nic společného. Slova jsou pro děti symboly kategorií a objektů zevního světa. Děti rychle chápou, že slova označují kategorie a mohou být užita v rozmanitých vztazích. Všechno, co Rico zvládal, se odehrává v rámci povelu "přines!". S Ricem komunikuje jen jeho majitel.

Jestliže však Rico skutečně chápe vztah mezi lidským slovem a novým předmětem, měl by se chovat stejně bez ohledu na to, kdo na něj mluví. Byl by se Rico schopen naučit novému slovu tak, že by mu někdo předvedl předmět a zároveň jej pojmenoval? Naučí se slova označující jiné než drobné předměty, které je schopen přinést? Velmi důležitý by byl zamítací experiment: dokázal by Rico pochopit, že označený předmět přinést nemá?

 

Jazyk v úzkém slova smyslu zvířata nemají

 Nikdo nepochybuje o tom, že zvířata komunikují. Na základě komunikačních signálů mění své chování. Ať už jde o včelí tanec, označující vzdálenost zdroje potravy, ptačí zpěv nebo opičí křik označující různé druhy predátorů. Na signalizaci jednoho druhu zvířat někdy odpovídají další zvířecí druhy.

V širokém slova smyslu je možné podle Chomského školy chápat jazyk jako trojsložkový systém. Jednu složku tvoří pojmy a záměry. Druhou je senzorický neboli smyslový systém, který umožňuje přijmout signály společně s motorickým systémem, jenž je dovoluje vydávat. Oba tyto systémy máme společné se zvířaty.

Třetí složka je neuronální systém, jenž je podkladem schopnosti syntaxe dávající odlišné významy řetězům slov. Kromě toho umožňuje sestavit gramaticky správné věty, které žádný smysl nemají.

Trojsložková teorie jazyka je testovatelná teorie. Klade řadu výzkumných otázek. Do jaké míry jsou tyto tři složky homologní s komunikací zvířat? Do jaké míry jde o záležitost čistě lidskou? Byla jejich evoluce postupná, nebo se vyvinuly skokem? Jsou něčím unikátním, jsou tedy samostatným modulem mozku, nebo byly původně určeny jinému účelu, podobně jako je tomu v případě funkčních systémů umožňujících psaní a čtení?

Rico a jiné zvířecí druhy mohou mít třeba velmi jednoduchou podobu první a druhé složky. Je však velmi nepravděpodobné, že by měly i složku třetí, schopnost syntaxe.

Lidové noviny, 23. 10. 2004, František Koukolík; NEUROPATOLOG