Narodila se v Jekatěrinoslavi, ve městě ležícím na pravém břehu Dněpru, o půlnoci z 30. na 31. července roku 1831. Je zajímavé, že tato noc má pro ruský národ stejný význam jako svatojánská noc v jiných oblastech západní Evropy... Je to magická noc. Byla prvorozeným dítětem ve vznešené rodině. Jejím otcem byl plukovník Petr Hahn; ze strany matky, Heleny Fadějevové, byla spřízněna s carem. Její babička byla princezna Helena Dolgoruká.

Narodila se předčasně a její zdraví bylo chatrné již od raného dětství. Vyrůstala uzavřená sama do sebe a byla mlčenlivá. Byla obdařena nespornými vrozenými „parapsychologickými“ schopnostmi. Zvláštní nelibost vyvolávaly její jasnovidecké schopnosti, když s absolutní jistotou předpověděla den smrti některým ze starších příbuzných a přátel, kteří navštěvovali jejich salón. Dělala to sice s nevinností dítěte, když se však zjistilo, že se tyto předpovědi plní, všichni se jí začali bát.

Po matčině smrti ji v jedenácti letech poslali k babičce do Saratova, kde byl její dědeček guvernérem. Její babička vlastnila muzeum, jedno z nejslavnějších přírodovědně-historických muzeí v Rusku, a tam dívenka znovu objevila svou dětskou vášeň mluvit o starých exponátech, ba dokonce o exponátech prehistorických zvířat, o nichž se tehdy nevědělo téměř nic nebo velice málo.

Přes všechny její protesty, ji v 16 letech provdali za sedmdesátiletého starce, Nikifora Blavatského, viceguvernéra provincie Jerevan v Zakavkazsku. O tři měsíce později tato neobyčejná dívka, která si pro zbytek svého života ponechala příjmení Blavatská na památku tohoto laskavého muže, jenž mohl být jejím dědečkem, opustila na koni palác a krátce nato se, převlečená za plavčíka, přeplavila do Alexandrie. Uběhlo deset let, než se opět vrátila do Ruska, aby se její manželství stalo podle zákona neplatným. Právě tento úsek jejího života je velmi záhadný. Navázala kontakty se spiritisty a procestovala mnoho zemí Evropy, Afriky a Ameriky.

Asi od svých devíti let mívala Jelena návštěvníka z "říše duchů". Tím byla postarší dáma, jejíž jméno uvádí jako Tekla Lebendorfová. Když po matčině smrti žila u babičky v Saratově a později v Tbilisi, scházíval se širší rodinný kruh spolu s návštěvníky k pravidelným seancím. O náplň těchto schůzek se starával především "duch" této dámy, který prostřednictvím mladé Jeleny komunikoval s přísedícími tím, že ovládal její ruku při automatickém psaní. Jelenina ruka, vedená duchem staré dámy, popsala při nich stohy papírů a to vždy stejným rukopisem, rusky nebo i německy, kterýžto jazyk Jelena nikdy neovládala. Tekla Lebendorfová vylíčila do podrobností svůj celý život, od svého narození v estonském Tallinu, přes svojí svatbu, narození i výchovu dětí, až po vlastní smrt. Záležitost vzbudila zájem jednoho z Jeleniných strýců, který se rozhodl přijít věci na kloub. Odjel proto pátrat do Tallinu, kde se mu podařilo zjistit, že dáma tohoto jména pocházející z vyšších kruhů zde skutečně přebývala, že ale poté kdy jí její hýřivý syn připravil o jmění byla nucena se odstěhovat k příbuzným do Norska, kde prý snad zemřela. Jelenin strýc byl natolik vtažen do celé záležitosti, že se rozhodl pokusit se podat poslední, nezvratitelný důkaz o tom, že spojení s duchy zemřelých osob je opravdu možné. Zemřelá dáma se totiž kdysi zmínila o jakési petici, kterou poslala carovi Nikolajovi a jejíž doslovné znění opsala Jelenina ruka. Strýc věděl, že pokud tato petice kdy existovala, musí se stále ještě nacházet v archívech příslušného ministerstva. Protože znal z Jelenina rukopisu datum petice i její jednací číslo, potřeboval jen využít svých známostí k tomu, aby se v archívu po ní poohlédl. Petici se mu nejen podařilo objevit, dokonce se ukázalo, že rukopis jeho neteře je faksimile, dnes bychom spíše řekli fotokopie, originálního dokumentu. Vše, do posledního detailu, bylo naprosto přesné, dokonce i poznámka připsaná na okraji rukou v té době již zemřelého cara Nikolaje!

Úžasný „talent na řeči“ jí umožňoval nejen porozumět nejneobvyklejším dialektům a mluvit v nich, nýbrž i číst egyptské hieroglyfy, sanskrt, řečtinu, latinu a jakýkoli grafický znak, který kdy člověk v průběhu dob zanechal. S cestami rostly její parapsychologické schopnosti a šamani a fakíři nakonec obdivovali její prorocké schopnosti, přestože je předváděla jen tu a tam a jen tehdy, když měla chuť, a tak zklamala zvědavost mnoha novinářů a jindy tím zase vyděsila nepřipravené osoby.

V letech 1850 - 1870 Blavatská procestovala křížem krážem všechny kontinenty mimo Austrálie. Někdy v březnu 1873 se asi 42-letá Blavatská rozhoduje přesídlit do Ameriky. V roce 1875, poté, co se seznámila s tehdy věhlasným novinářem, plukovníkem Olcottem, založila v New Yorku Teosofickou společnost. Povídá se, že během zakládajícího zasedání se před očima všech přítomných na jejím prstě materializoval záhadný prsten, který se později předával vždy z ruky do ruky všem prezidentům Teosofické společnosti. Má zvláštní kámen, vyryté znaky podobné sanskrtu a často mění barvu. Tato společnost měla úspěch a rychle se rozšířila po celém světě, své sídlo měla v indickém městě Adyar, díky významnému daru věnovanému rádžou z Benáresu.

Přívrženci theosofie věří v existenci duchovních mistrů, což jsou buď duchovní bytosti, nebo lidé obzvláště nadaní, kteří se vyvinuli nad průměrnou masu. Třetí předsedkyně, Alice Baileyová (1880-1949), Angličanka přesídlená do USA, položila základ vlastního hnutí "Nového věku" jako velekněžka. Jako spiritistické medium dostávala poselství od tzv. "mistrů moudrosti," Tibeťana Djawal Khula. Tato poselství zprostředkovaná démonem skrze automatické psaní vydala v četných spisech jako tajné nauky, jako plán, který je dnes určující a závazný pro hnutí "Nového věku."

Plukovník Olcott, ve svých pamětech Old Diary Leaves (Listy ze starého diáře), popisuje co mu Blavatská kdysi pověděla o svých prvních zkušenostech s tím, jak může na člověka zapůsobit tzv. máya. V hindustánštině máya znamená totéž jako iluze, či ještě lépe, mylná představa. Tento pojem ovšem zahrnuje veliké pole možností a v jistém smyslu se vztahuje na celou naší existenci. Podle bráhmánské filosofie, je celý náš svět vlastně jen máya. Jestliže hmotný svět je ve skutečnosti jen iluzorní, dobrý mág operující na vyšší rovině skutečnosti, by měl být schopen zapůsobit na naši mysl, tak aby ovlivnil naše představy o tom, čím se zabýváme.

Začíná se nová kapitola života Blavatské, kdy v posledních osmnácti letech, které jí ještě zbývají, může před ohromenou veřejností začít vydávat to vše, čemu se v dobách svého učednictví a tovaryšství naučila.

Asi patnáct let, které v jejím životě zbývaly po založení Teosofické společnosti, strávila dalším cestováním, psaním knih a propagací filosofických směrů Východu v Západním světě. Po pětiletém pobytu ve Spojených Státech, odjíždějí v roce 1878 oba zakladatelé společnosti do Indie. Po příštích pár let se pohybují většinou po Indii a Ceylonu; začátkem osmdesátých let potom otvírají hlavní stanoviště Teosofické společnosti v Adyaru, na předměstí Madrásu, které si společnost udržuje i v současné době. Blavatská se po roce 1885 přemisťuje do Evropy a poslední čtyři roky svého života je činná zejména v Londýně. Píše a vydává útlou a poeticky laděnou knížku nazvanou Hlas ticha (Voice of the Silence, 1885) již zmíněnou Tajnou doktrínu (The Secret Doctrine, 1888) a Klíč k teosofii (Key to Theosophy, 1889). V Londýně také umírá, 8. května 1891.

O H.P.B. sevyprávěly neobyčejné věci, jako např. o její schopnosti číst knihy na dálku, o hlasitých rozhovorech s neviditelnými bytostmi a o dopisech ze vzdálených míst, které se k ní dostaly podivuhodným způsobem a byly psány znaky, které nemohli rozluštit ani experti Britského muzea, jimž H.P.B. se svým zvláštním smyslem pro humor někdy posílala jejich části.

Její poslední žertem bylo, když lékaři prohlásili, že je mimo nebezpečí, 8. května v 11 hodin dopoledne... Ona počkala, až odejdou, vstala z postele, posadila se ke svému psacímu stolu a zemřela přesně tak, jak to před několika dny předpověděla. Tak tiše, že si toho ti, jež se nacházeli v její blízkosti, hodnou chvíli ani nevšimli.

A.P. Sinnettovi, který pořádal její Paměti, Blavatská napsala:
Vidiny svého Mistra jsem mívala už od dětství. V době kdy byla poprvé otevřena Nepálská ambasáda (přibližně 1851, pozn.), jsem ho viděla a poznala. Viděla jsem ho dvakrát. Jednou, když vystoupil ze zástupu lidí, potom mi dal příkaz se s ním sejít v Hyde Parku. Nemohu, nesmím o tom nic říci. Hraběnka Wachmeisterová, ve své knize "Reminiscences of H.P. Blavatsky" píše o setkání Jeleny Petrovny se svým "mistrem" toto:
Už v dětství často vídala ve své blízkosti astrální bytost, která se vždy zřejmě objevovala když byla v nějakém nebezpečí, aby v pravé chvíli zakročila. H.P.B. si zvykla na ní nahlížet jako na svého strážného anděla, a měla dojem, že se stará o ní a o její výchovu.
Když se svým otcem, plukovníkem Hahnem byla v roce 1851 v Londýně, šla jednou ven na procházku, když ke svému úžasu, zahlédla na ulici postavu vysokého Hindustánce s nějakou indickou princeznou. Okamžitě v něm poznala stejnou osobu, kterou vídala v astrální formě. Jejím prvním popudem bylo se k němu rozběhnout, on jí ale posuňkem zastavil, takže zůstala stát jako přimražená, zatímco on šel dál. Příštího dne si vyšla na procházku do Hyde Parku, aby mohla o této neobyčejné příhodě přemýšlet. Vzhlédnuvše náhle, viděla stejného člověka k ní přicházet, její Mistr jí potom pověděl, že přijel s indickou princeznou do Londýna v důležité záležitosti a že si přál se s ní setkat osobně, protože potřebuje její pomoci v jistém úkolu, který si zadal. Potom jí pověděl, že se má vytvořit Teosofická společnost a že si přeje, aby ona byla její zakladatelkou. V krátkosti před ní načrtl jaké problémy jí přitom očekávají a řekl jí také, že bude muset prožít tři roky v Tibetu, aby se na svůj důležitý úkol mohla připravit.

JEJÍ KNIHY

Blavatská s Olcottem se ubytovali ve společném bytě v New Yorku, kde Blavatská začala psát svoji knihu Isis Unveiled neboli Odhalená Isida. Psala anglicky, tedy v jazyce jímž se sice slušně domluvila, jehož jemné nuance jí ale samozřejmě musely unikat. Olcott, který byl zkušeným redaktorem, se postaral o konečnou úpravu knihy a měl přitom asi dost práce.
Je sporné, kdo je vlastně autorem této knihy. Zdá se, že se na jejím psaní mohlo podílet hned několik autorů. Víme, že Blavatská už v mládí byla schopna automatického psaní a je docela dobře možné, že o něco podobného šlo i zde. Olcott ve svých Old Diary Leaves napsal, že někdy mohl nechat celé stránky rukopisu prakticky beze změn, jindy že nalézal pravopisné nebo stylistické chyby skoro na každé řádce. Nejneuvěřitelnější je, že alespoň podle Olcotta, čas od času, se některé části knihy prostě objevily na psacím stole samy od sebe, tedy vlastně jako spiritistický aport.
Píše o tom takto:
Nejperfektnější byly části rukopisu, které za ni byly napsány zatímco spala. Takovýmto příkladem je začátek kapitoly o prastarém Egyptě. Skončili jsme jako obvykle asi ve dvě ráno, oba příliš unavení než abychom si ještě pokouřili a popovídali, než se rozejdeme. Když jsem ráno přišel k snídani, ukázala mi kupku asi třiceti nebo čtyřiceti papírů, v jejím nejlepším rukopisném stylu které, jak prohlásila, za ní napsal jeden z Mistrů, jehož jméno nebylo tolik zprofanované jako jména těch ostatních. Bylo to naprosto perfektní ve všech směrech a k vydavateli se to dostalo beze změn.
Zvláštní je zejména to, že každé změně ve stylu rukopisu Blavatské, předcházelo buď to, že na chvilku odešla z pokoje nebo že se ocitla v transu, ve kterém její oči jakoby hleděly skrze mne kamsi do prostoru, aby se skoro hned vrátila do normálního stavu bdělosti. To bylo provázeno viditelnými změnami osobnosti nebo spíše osobních zvláštností, v jejím způsobu chůze, mluvy, v živosti jejího projevu a, zejména, v její náladovosti... Jakoby jeden člověk opustil místnost a jiný se vrátil, lišily se ale její pohyby, mluva a celkové způsoby; změnila se pronikavost její mysli, měla na věci jiné názory, jiné pravopisné schopnosti v angličtině, jiné nářečí a jiný, velmi, velmi jiný temperament.
Jeden z Mahátmů, kteří takto měli spolupracovat při psaní Isidy, se prý dokonce v tu dobu Olcottovi předvedl ve své pravé formě. Jednoho večera v New Yorku, poté kdy jsme si s Blavatskou popřáli dobré noci, seděl jsem ve své ložnici, dokuřujíce doutník a přemýšlejíce. Náhle, Chohan (další název pro indické okultní zasvěcence, pozn.) stál vedle mne. Dveře při otevření nevydaly žádný zvuk, pokud se vůbec otevřely, v každém případě byl zde. Usadil se a po nějakou dobu se mnou rozmlouval tichým hlasem a jelikož se zdálo, že mně je nakloněný, požádal jsem ho o jednu laskavost. Řekl jsem mu, že bych chtěl mít nějaký hmotný důkaz o tom, že tu skutečně byl a že jsem nebyl pod vlivem nějaké iluze, že to nebyla jen "maya", kterou by byla Blavatská nějak způsobila. Zasmál se, odvinul vyšívaný plátěný indický turban který měl na hlavě, hodil mi jej a byl pryč. Ten turban mám dodnes a v jednom rohu má vyšitou iniciálu "M".
Tomuto úkazu předcházel jiný, týkající se stejného chohana. Jednoho pozdního odpoledne Olcott s Blavatskou prý seděli v pracovně, když Blavatská náhle řekla "Podívejte se a poučte se". Olcott se na ni podíval a viděl, že kolem hlavy a ramen se jí tvoří mlhavý oblak, spiritisté to nazývají "ektoplazma". Ten se postupně zformoval do podoby právě toho mahátmy který ho později navštívil, včetně již zmíněného turbanu. Pouze hlava a torzo tohoto stinného přízraku prý byla viditelná, po chvíli se začal vytrácet, až docela zmizel. Blavatská seděla nehnutě asi dvě minuty, potom vzdychla, probrala se a zeptala se Olcotta, zda něco viděl.

TAJNÁ NAUKA (Doktrina)

Byla jejím hlavním dílem. Její témata se soustřeďují na symbolismus starodávných mysterických náboženství a zachraňují z „nepřístupných“ komplexů archívů a knihoven Tibetu celou kosmogonii a antropogenezi, zakládající se na tajuplném manuskriptu „Knize Dzyan“. Odvolává se přitom na různé zkušenosti, které muselo současné lidstvo projít, když se ještě nenacházelo na „lidském“ vývojovém stupni. Předtím než osídlily planetu Zemi, prošly duše etapou „života“ minerálu, rostliny a zvířete, a to na jiných planetách, z nichž ta poslední se stala naším dnešním Měsícem, o němž H.P.B. tvrdí, že je starší než Země, což je údaj, který současná analýza hornin dopravených z Měsíce nepochybně potvrzuje. Vypráví také, jak se člověk v průběhu své evoluce měnil až do své dnešní podoby, s pomocí zvláštního „duchovního sestupu“ určitých bytostí pocházejících z Venuše. Dívá se na člověka jako na komplexní soustavu, nejen fyzickou, nýbrž sestávající také z jiných subtilních těl. Oživení proudů energie v těchto subtilních tělech by člověku poskytlo schopnosti, na nichž není nic zázračného, nýbrž představují jen probuzení přirozených potenciálů. Varuje však před velkým nebezpečím používání těchto sil v praxi, dokud není dosaženo určitého stavu očištění a vědomí.

Ve svém hlavním díle „Tajná nauka“ se nám jeví jako velký znalec, který porovnává a analyzuje nejvznešenější proudy myšlení a víry. Znovu se v poznámkách pod čarou objevují nespočetné odkazy s obsáhlými citáty, tvořící základ všeho, o čem se zmiňuje, které sloužily jejím pedagogickým snahám dopomoci čtenáři k jeho vlastnímu zkoumání těch pramenů, jež ona sama záhadným způsobem používala. A trváme na tom, že její vědomosti jsou záhadou, neboť není v lidských silách, aby jediná osoba, navíc se základním vzděláním, byla schopna pojmout takové množství poznatků, z nichž mnohé přesahují i naše dnešní sofistikované informační prameny.

O Knize Dzyan bylo mnoho napsáno a ještě více řečeno. Na toto téma panují různé a mnohdy protikladné názory a pohledy. Kniha Dzyan prý fyzicky nikdy neexistovala a ani neexistuje. Podle celé řady zasvěcenců jde speciálně o energo-informační pole do kterého lze vstoupit pouze po předchozím speciálním tréninku pod dohledem zasvěcených osob. Takový trénink prý svého času podstoupila i Helena Petrovna Blavatská v době kdy pobývala v Tibetu. S výtahem jistých částí Knihy Dzyan se můžete setkat také v úvodních pasážích obsáhlého a zcela ojedinělého esoterického díla od Alice A. Bailey "Pojednání o kosmickém ohni". Jednotlivé pasáže jsou psány poměrně těžkým způsobem jelikož velmi bohatě využívají různé aformismy a analogie.

Text tajné nauky, který H. P. B. diktovali tajemní mistři je velmi rozsáhlý, velmi nesrozumitelný, psaný obrazným jazykem plným nepřeložitelných termínu z orientální mytologie. Nejdříve je třeba se naučit správnému chápání používaných tibetských pojmů. Pak lze porozumět intuitivně skrytému smyslu sdělení.

Na počátku je konstatováno, že veškerá příroda je dílem stvoření, cílevědomého záměru prvotní entity. Nejdříve byly stvořeny hvězdy (slunce) a planetární systémy s planetami vhodnými pro život. Z textu vyplývá, že nejdříve byly stvořeny jakési nehmotné stavební plány organismů, jakási jemnohmotná těla. Ve hmotné podobě se nejprve objevují mikrobi a bezobratlí živočichové, kteří zřejmě sloužily, podobně jako rostliny k přetváření životního prostředí.
První lidé byli stvořeni jako obojpohlavní bytosti - duše je v podstatě obojpohlavní. Vývoj lidské rasy probíhal v několika odlišných etapách:

Kniha Dzyan, část druhá, Vznik člověka
I.
Začátek pociťujícího života
1. Lha (anděl), který pohybuje čtvrtým světem (naší zeměkoulí) je sluhou sedmi lhaů (planetárních andělů), kteří se pohybují v kruhu na svých triumfálních vozech kolem svého Pána, jediného Vše-oka našeho světa. Jeho dech dává život sedmi. Dal život prvnímu. To jsou Draci moudrosti.
2. Zem řekla: ,, Pane se zářící tváří (Slunce), můj dům je prázdný. Pošli své syny, aby zalidnili zemi. Poslal jsi sedm synů Pánovi Moudrosti; vidí tě sedmkrát blížeji a cítí tvou přítomnost sedmkrát víc. Zakázal jsi svým služebníků, malým prstencům, aby zachytávali tvoje světloa tvoje teplo a překáželi tvému velkému dobru na jeho cestě. Pošli je nyní svému služebníkovi“.
3. Tu řekl Pán se zářící tváří: ,,Chci ti poslat oheň, když dílo začalo. Pozdvihni svůj hlas k jiným lokám; obrať se k Otci, Pána Lotosu; neboť jeho Synové, tvůj lid jsou pod vládou Otců (Pitri-patiové). Tvoji lidé budou smrtelní. Lidé Pána Moudrosti (Buddhy), ne synové Somy (Měsíce), jsou nesmrtelní. Přestań naříkat. Tvých sedm rouch ti ještě patří. Ještě nejsi připraven, tvoji lidé ještě nejsou zralí“.
4. A po velkém žalu odvrhla (Země) svá tři stará roucha, oděla se sedmi novými a stála tu ve svém prvním (rouchu).
Příroda se sama bez pomoci shora nestává dokonalou
5. Kolo vířilo třiceti crorami (třicet tisíc let) a stvořilo rupy (tvary); měkké kameny, jež ztvrdli a tvrdé rostliny, které změkly, viditelno z neviditelna, hmyz a malá stvoření. Když tyto tvary trýznily Matku, setřásla je Země ze svých zad. Po třiceti cronách se Země otočila. (Změnil se sklon zemské osy) Ležela na zádech, na straně. Nevolala po Synech Nebe a nežádala Syny Moudrosti. Tvořila ze svých vlastních prsů, stvořila vodní lid (vodnáře), který měl hrozný tvar a byl zlý.
6. (Zem) sama stvořila hrozné a zlé vodnáře. Stvořila je ze zbytků (typů) jiných, z první, druhé a třetí periody. Dhjaniové (andělé) přišli a viděli. Dhjaniové ze žárlivých rodičů (Otec a Matka v Jednom); přišli z bílých (slunečních a měsíčních) oblastí; z obydlí nesmrtelných smrtelníků.
7. (Synové světla) nenašli zalíbení. ,,Naše tělo to není“ (řekli). To nejsou vhodné tvary pro naše bratry z páté (rasy); žádná obydlí pro jeich život. Musí pít čistou, neznečištěnou vodu. Nechte, ať vysušíme vodní tvary.
8. Přišli z plamene, oheň se svými jiskrami, oheň noci a dne. Vysušili nutné množství temné vody; zničili je svou horkostí. Seshora lhaové a ze zdola lhamajové. Zničili dvoj- čtverhrané tvary, porazili kozonohé a psohlavé lidi a lidi s tělem ryby.
9. Matka-moře, velké moře, naříkala. Zdvihla a zmizela v Měsíci, který ji zdvihal a z nějž byla zrozena.
10. Když rupové (stvoření) byli zničení, zůstala Matka-Zem prázdná. Žádala, aby byla vysušena.
Pokusy o stvoření člověka
11. Přišel Pán všech Mistrů. Oddělil od těla vodstvo a to bylo horní nebe, první nebe.
12. Velcí Čohaniové (Mistři), nazývaní Páni Měsíce, jejichž těla byla vzdušná (éterická). ,,Stvořte lidi“, bylo poručeno, lidi podle vašich povah (věrných podob). Dejte jim váš vnitřní tvar; příroda vytvoří vnější těla. Nech jsou mužem a ženou (v jednom) a též Pány Plamene (světla).
13. (Bohové Měsíce) šli do každé jim přikázané oblasti. Bylo jich sedm, každý ve svém okrsku. Páni Plamene však zůstali; nechtěli (se) rozmnožovat.
Vznik první lidské rasy cca 4 mil. let před n.l.
14. Z vůle (ducha) narození Páni, poháněni životadárným Duchem (fohatem), oddělují od sebe samotné lidi, každý v jeho vlastní zóně.
15. Tak se narodilo sedmkrát sedm stínů budoucích lidí, každá třída podle vlastní povahy a druhu a každá byla méně dokonalejší než její tvůrce. Bezkostní otcové nemohli dát bytostem, které měli kosti, žádný život. Jejich předkové byli bhutové (fantomy) bez tvaru a bez rozumu. Přesto byla tato (první) lidská rasa nazvaná čaja (představa, jev nebo stín).
16. Jak se narodili skuteční manušiové (myslící lidé?) Jak byli stvořeni Manuové se silou mysli? Otcové si berou na pomoc svůj vlastní oheň (kavijavahanu); je to oheň, který hoří v Zemi (hmotě). Duch Země zavolal na pomoc sluneční oheň (suči). Tito (Pitrisové a oheň) spolu stvořili svou spojenou činností dobré tvary. Tyto mohli stát, jíst, běhat a létat; nebyli však ještě ničím jiným než čaja (obrazy), stíny bez rozumu.
Na začátku (druhé rasy) vdechli někteří z nich jen jednu část své bytosti do manušiů (lidí),
ostatní se v nich usídlili.
17. Dech potřeboval tvar; Otcové mu jej dali. Dech potřeboval hmotné tělo; Zem jej utvořila. Dech potřeboval ducha života; lhaové Slunce dýchli do jeho tvaru. Dech potřeboval zrcadlo těla (astrální) tělo; Dhjaniové řekli: ,,Dáme mu naše“. Dech potřeboval substanci pro svoje touhy (kama rupu), a vodní duchové řekli: ,,Má ho mít“. Dech potřeboval mysl, aby obsáhla vesmír. ,,To my nemůžeme dát“, řekli Otcové. ,,Nikdy jsem jej neměl“, řekl duch Země. ,,Tvar by se spálil, kdybych mu dal svůj“, řekl velký (sluneční) oheň. Člověk zůstal prázdným, bezmyslovým bhutem. Tak dali bezkostní život těm, kteří se stali lidmi s kostmi.“
Vznik druhé rasy
Byli stíny Pánových stínů. Stíny se zvětšily. Duchové Země je oděli, lhaové andělé Slunce je zahřáli. Dechy měly život, ale žádné poznání. Nevlastnili ani oheň a vodu.
19. Druhá rasa začala kvést a šířit se. Nepohlavní tvor vznikl z bezpohlavního stínu. Tak vznikla, druhá rasa.
20. Jejich Otcové se zrodili ze sebe samých; Jednorození, čajové zářících těl Pánů, Otců, Synů světla soumraku.
21. Když rasa zestárla, smísili se staří s čerstvými vodami; když se kapky zkalily, zmizeli a přešli do nově vzniklého proudu života. Vnějšky prvních se staly vnitřky jiných. Křídlo se stalo stínem a stín křídlem.
22. Potom druhá rasa zplodila třetí, narozených z potu. (vejce?) Pot přibýval, jeho kapky se rozmnožovaly, ztvrdly a zaoblily se. Slunko jej zahřálo; Měsíc jej ochlazoval a zformoval, vítr ho živil až do zralosti. Bílá labuť z hvězdného nebe (Měsíc) zastiňoval velkou kapku, vejce budoucí rasy, lidskou labuť poslední třetiny. Nejdřív mužena, potom muž a žena.
23. Samozrození byli čajové, stíny těl Synů soumraku. Nemohl je zničit ani oheň ani voda. Jejich synové takoví nebyli.
24. Synové Moudrosti, Synové Noci, sestoupili, připravení na znovuzrození. Viděli ošklivé tvary třetí rasy. ,,Můžeme volit“, řekli Páni, ,,máme moudrost“. Někteří vstoupili do čajů, jiní do nich nechali vniknout jednu jiskru, a jiní se opět zdráhali inkarnovat, dokud nevznikla čtvrtá rasa.

Svými vlastními podstatami naplnili dychtivé tvary (kamarupy). Ty, které obdržely (jen) jednu jiskru (poznání), postrádaly (vyšší) moudrost. Jiskra zářila slabě. Třetina zůstala bez rozumu, jejich dživy (monády) nebyly ještě připraveny (na přijetí božské jiskry). Na tyto se mezi sedmi (rody nehledělo). Staly se hloupými. Třetí byly připravení a Páni Plamene a temné moudrosti řekli: ,,V nich chceme bytovat“.

25. Co udělali Manasové, Synové moudrosti? Zavrhli Samozrozené. Nejsou ještě připravení. Odmítli vstoupit do narozených z potu. Nejsou ještě úplně připravení. Nechtěli vejít do narozených z vejce.
26. Když narození z potu stvořili narozené z vejce, dvojpohlavní, mocné, silné obdařených kostmi, tu pravili Mistři Moudrosti: ,,Nyní chceme tvořit!“
27. Teď se stala třetí rasa nádrží andělů moudrosti. To stvořili Synové Vůle a Jógy. Mocí krijašakti stvořilo je, svaté Otce, předky arhatů.
28. Z kapek potu, se zbytků substance, z hmoty mrtvých těl a zvířat předcházejících období a z vyzářeného prachu vznikla první zvířata .

29. Zvířata s kostmi, draci hloubky a létající hadi se přidali k lezoucím vejcím. Ti, kteří lezli po zemi dostali křídla. Stvoření s dlouhými krky ve vodě se stala ploditeli létajících zvířat vzduchu.
30. Během třetí (rasy ) rostla zvířata bez kostí (bezobratlí) a změnila se. Stala se zvířaty s kostmi; jejich čajové (obrazy) se staly hutnými.
31. Zvířata se rozdělila nejdříve (na mužské a ženské pohlaví). Začala se rozmnožovat (pohlavním stykem). Potom se rozdělil též dvojnásobný (obojpohlavní) člověk. Pověděl (své ženské polovině): Čiňme tak jak činí zvířata. Spojme se a ploďme. Tak učinili.
32. Ti však, kteří neměli žádnou samici, vzali k sobě ženské zvířecí netvory a z jejich pohlavního styku vznikly němé rasy. Oni sami byli němí. Avšak jejich jazyky byly svázané. Jazyky jejich předků zůstaly němé. Zplodili obludy, rasu neforemných, červenovlasých bestií, které chodily po všech čtyřech. Rasa, která byla němá, aby hanba nebyla zjevná.
33. Když to viděli lhaové, tu (Synové Světla), kteří nestvořili žádných lidí smutnili a pravili:
34. Amanasové (bez mysli) znečistili naše budoucí obydlí. Vyhledejme jiné obydlí. Přesvědčme je o správnosti jiné věci; nebo by to mohlo dopadnou mnohem hůř. Učinili tak
35. Teď byli všichni obdarováni manasem (myslí). Viděli hřích bezsmyslových.
36. Čtvrtá rasa vyvinula řeč.
37. Jeden se stal Dvěma, stejně žijí a lezou věci, které byly ještě Jedním: obrovská ryba, ptáci a hadi se šupinatými hlavami.
Tak se zrodili Dva při Dvou v sedmi oblastech, z třetí (rasy) čtvrté lidské (lidské pokolení). Bohové (surové) se stali nebohy (asury).
38. První (rasa) v každé ze (sedmi) zón měla měsíční barvu (bílo-žlutou), druhá žlutou jako zlato, třetí červenou, čtvrtá hnědou a ta se hříchem stala černou. Všech prvních sedm výhonků (lidstva) mělo na začátku stejnou barvu; další (jejich oddělení) začali svoje barvy míchat.
39. Tu vyrostla třetí a čtvrtá (rasa) plná pýchy do výšky: ,My jsme králové, my jsme bohové´

40. Brali si ženy, které krásně vypadaly; ženy z kmene nerozumných a omezených. Přivedli na svět obludy, zlé démony, mužské a ženské povahy také knado (dakini) s malým rozumem.
41. Vystavěli si chrám pro fyzická těla a vzývali mužství a ženství. Nyní třetí oko ztratilo svou zrakovou schopnost.
43.(Lemuřané a Atlanťané) stavěli velká města. Stavěli je z vyhledávaných zemí a kovů. Ohně (sopky) vyvrhly lávu). Z bílých kamenů (mramoru) hor a černého kamene (podzemního ohně) zhotovovali svoje vlastní obrazy v životní velikosti a podobě a uctívali je.
44. (Atlanti) vytvořili veliké obrazy, vysoké devět jatů (metrů), odpovídající velikosti jejich těla. Měsíční ohně zničili zem jejich otců (Lemurii). Voda ohrožovala čtvrtou rasu.
45. Přišli první velké vody. Pohltily sedm velkých ostrovů.
46. Všichni mudrci se zachránili, nemoudří zahynuli. S nimi zmizela většina velkých zvířat, která vznikla z potu Země.

47. Málo jich zůstalo. Někteří z nich byli žlutí, někteří hnědí, někteří červení. Ti s měsíční barvou navždy zmizeli.
48. Pátá rasa ze svatého pokolení zůstala. Vedli ji první božští králové.
49. (Byli) ,hady´, kteří opět sestoupili, usmířili se s pátou (rasou), učili ji a vedli.

Všechna stará díla se zmiňují o čtyřech minulých obdobích (my žijeme v pátém) a současně se dozvídáme, že dnešní člověk je ,,čtvrtou verzí”. Běžně existují tendence spojovat jednotlivé věky s jednotlivými druhy člověka. Vzhledem k tomu, že tyto čtyři věky jsou od sebe odděleny rozsáhlými přírodními katastrofami a člověk byl geneticky uměle vytvářen mimozemšťany, nelze tyto dvě věci spojovat.

Došlo k mohutnému rozvoji civilizace. Jejím střediskem byla dnes zničená pevnina Mu v Tichém oceánu. Bylo vytvořeno císařství, spravující 36 království po celé Zemi. Jedním z nejvýznamnějších měst bylo Tivanako, dnes asi 17 km od břehů jezera Titicaca v Andách, v době své slávy to však byl námořní přístav.

V této době byly výjimečným osobnostem mezi lidmi svěřeny vimany, létající stroje s téměř neomezenou manévrovací schopností. Jejich vlastníky byli většinou vládci, kteří sloužili jako prostředníci mezi bohy – zástupci mimozemské civilizace a svými pozemskými poddanými. Většinou to byli kříženci pozemšťanů a mimozemšťanů. To byl i důvod, proč si nemohli či nechtěli brát za partnerky čistokrevné pozemšťanky.

S technologickou úrovní císařství Mu rostla i jeho arogance vůči jeho královstvím, která mu však byla jen formálně podřízena. Tato situace vyústila v útok na Rámovo království v dnešní Indii. Byly nasazeny vimany, které měly svrhnout ničivé bomby (patrně atomové) zejména na severní oblasti Indie. Stopy po tomto bombardování lze nalézt ještě dnes, např. v Mohendžo Daru. Útočník však podcenil technickou vyspělost Rámova království, a tak útok skončil strašlivou porážkou Mu. Část byla zničena a část se potopila. Celkově došlo k destabilizaci podloží.

Obyvatelstvo Mu počalo prchat zejména na okolní kontinenty, tedy do Asie, Austrálie a zejména do Jižní Ameriky. Tehdy se zde počínají objevovat indiáni. Do té doby byla Jižní Amerika do značné míry vyhrazena mimozemským bytostem jakožto strategická oblast těžby kovů.

Indiáni tedy nepřicházejí přes Beringovu úžinu, ale přímo do Jižní Ameriky a teprve odsud časem některé skupiny migrují na sever. Jedním z takových kmenů byli Hopiové. Ještě dnes vyprávějí jejich báje o universitě v Palenque, kde vyučovali mimozemšťané, které nazývají kačiny. Ve zkazkách řady indiánských národů rovněž nalézáme dramatické popisy postupné zkázy Mu. Dílo zkázy bylo patrně dokonáno srážkou Země s asteroidem. Tehdy se potopila poslední rozsáhlá území a jako připomínka existence snad nejvýznačnější civilizace na zemském povrchu zůstaly pouze některé ostrovy v Tichém oceánu, které jsou nekorálového původu. Ještě dnes na nich lze spatřit památky výjimečné megalitické kultury. Za všechny jmenujme alespoň proslulý Velikonoční ostrov a Nan Madol.

Svět propadl dlouhotrvajícímu barbarství, kterému se snažili čelit mimozemští učitelé, kteří se po dlouhé době opět vrátili. Nejzřetelnější stopy po jejich činnosti nacházíme v legendách řady přírodních národů, kde se říká, že celé kmeny byly ,,rychlými kovovými ptáky” (letadly) dopraveni do velmi vzdálených končin, kde žijí doposud. Zatím nám uniká smysl podobných přesunů. Snažili se mimozemšťané těmito nucenými deportacemi zalidnit svět, dopravovat otroky na místa těžby, nebo v tom bylo něco jiného?

Dochází též k obnovení civilizace. Střediskem se nyní stává rozsáhlý ostrov mezi Amerikou a Afrikou, který známe pod názvem Atlantis a, který bude později pojmenován Antarktida.

Vlády se opět ujímají mimozemšťané. Babylonský kněz Berosos nástup božských králů klade do let 479 934 př.n.l..

Dochází k mimořádně ničivé potopě v celosvětovém měřítku. Srovnáním zatím dostupných údajů se ukazuje, že mimozemšťané vždy opouštěli Zemi, když se blížila taková katastrofa, již mohli díky své rozvinuté technologii předpovědět. Obvykle trvalo velmi dlouho, nežli se opět vrátili.

Jak se dozvídáme z pamětí obyvatel podzemního města Akakoru, v této době se u nich objevují bytosti, které položily základ k jejich civilizaci, která má trvat dosud. O tomto národu ,,bílých indiánů” toho víme zatím velmi málo, neboť ačkoli existují pověsti tvrdící, že tito indiáni skutečně žijí v pralesích Amazonky, žádnému bělochovi se nepodařilo s nimi navázat styk nebo se od nich vrátit. Proto jsou zvlášť cenné jejich dějiny, které německému novináři Karlu Brugerovi nadiktoval jeden z jejich náčelníků Tatunca Nara. Podle vyprávění Tatunky Nara, náčelníka kmene Ugha Mongulala z Jižní Ameriky, pronikly Němci v roce 1941 do Akakoru, podzemního města, patrně někde na území dnešní Bolivie.

Rok 1945 mohl přinést zásadní obrat války ve prospěch nacistického Německa a Japonského císařství. Klíčem k úspěchu mělo být zdařilé odzkoušení V6 – prvého létacího talíře na bázi elektromagnetismu, který postavili v novověku pozemšťané. Toto zařízení dosahovalo pozoruhodných letových a manévrovacích výkonů. Poněvadž se jeho koncepce zcela vymyká tehdejšímu stavu vědy a současně je známo pohrdání německé vědy vědeckým názorem zbytku světa, naskýtá se otázka, zda se nejedná o mimozemské technologie. Mimozemskou pomocí (snad příslibem vojenské intervence?) by bylo možno vysvětlit i neuvěřitelnou jistotu celého vedení nacistického Německa, dokonce ještě v soudní síni norimberského tribunálu! Na něco čekali a doufali v něčí zásah... Neměli to být mimozemšťané?!

Ve sluneční soustavě se opět objevuje Nibiru - křižující a opět má vliv na naši planetu - posouvá zemskou osu, takže Atlantida se přesouvá na Jih a stává se z ní Antarktida.

Poslední zbytky Atlantidy se zaledňují.

Její obyvatelé unikají především do Ameriky a na Saharu, která byla tehdy úrodnou zahradou. Část se usadila v nejzápadnějších částech Evropy.

Egypt byl dosud jen spoře osídlen necivilizovanými lidmi. Důvodem byla rozsáhlá bažinatá území kolem Nilu. Vzhledem k úrodnosti Sahary nebylo ani nutné, aby toto území bylo osidlováno.

Toto období charakterizují jihoameričtí indiáni velmi výstižně jako ,,období krve”. S pádem Atlantidy zanikly poslední zbytky civilizace a celý svět propadl barbarismu. Tento stav trval až do opětného návratu ,,bohů”, kteří znovu budují civilizaci v celosvětovém měřítku. V krátkém údobí několika let se na celém světě objevují vyspělé civilizace, které však již nejsou ani stínem předchozí úrovně. O datu 3 114 nás informuje mayský kalendář, který toto datum povýšil na zvlášť významné.

,,Bozi” zakládají mayskou civilizaci.

Neustále se prohlubuje úpadek civilizace. Stále více je zapomenuto a mění se v pouhé báje, legendy a různé pověrečné vyprávění. I když na jedné straně se počíná rozvíjet primitivní forma technologií a společnosti se vyvíjejí tak, jak je všeobecně známé. Stále však přežívá paměť na něco velkého, z čeho jsme byli násilím vytrženi.

Hroutí se starověké civilizace Evropy i Egypt, který spadá nyní pod evropský vliv.

Klasická věda uvádí, že současná civilizace se vyvinula z lovců mamutů po ukončení poslední doby ledové a neodvažuje se datovat nálezy nějakých 10 - 20 tisíc let před náš letopočet. Jsou však některé podivné prameny, které uvádějí existenci civilizací mnohem starších. V roce 1932 byly v Chorsábádu v Íránu nalezeny tzv. starobabylónské seznamy králů, označené v katalogu jakoWB 444. Na kamenném bloku jsou vytesána jména králů s udáním doby vlády starých sumerských a babylónských králů. Podle tohoto artefaktu vládlo 10 králů od stvoření světa až k potopě celkem 456000 let. Po potopě vládlo dalších 23 králů už jen 24510 let, tedy průměrně jeden král po 1000 let. To velmi dobře korespomduje s biblickými údaji o věku praotců, kdy např.Metuzalém se dožil 969 let.

Některé z králů uctívali Sumerové jako bohy a uznávali je jako učitele. Toto všechno napovídá tomu, že stejně jako to obsahuje většina indiánských pověstí o původu lidstva, které bylo stvořeno kýmsi z vesmíru, tak i sumerská tradice hovoří o stvoření lidstva Bohy. A stejně tak i kniha Dzyan. Nepochopitelné na tom je zejména to, že pokud současná civilizace se od primitovní společnosti vyvinula k takové technické dokonalosti za pouhých 6000 let, kam až se mohla vyvinout původní civilizace za 450.000 let. Možná, že stále jen budujeme na troskách předchozích civilizací, které se ukrývají hluboko pod zemí.

Je velmi pravděpodobné, že veškeré geologické datování i veškeré údaje zjišťované rediokarbonovou metodou a jinými výpočetními metodami jsou chybné a historie lidstva byla úplně jiná. Zde bychom museli popřít Darwina a stovky dalších učenců, kteří dosud na univerzitách papouškují údaje z vědeckých publikací.

Další generace mají stále co objasňovat a je možné, že mnoho nových převratných objevů již bylo učiněno a schováno do trezorů, abychom nemuseli přepisovat učebnice. Věda totiž podléhá politickým cílům, stejně jako my všichni jsme otroky několika pablbů, které jsme si údajně svobodně vybrali. Pokud nezmoudří jednotlivci, nemůže lidstvo zmoudřet jako celek. V současné době bohužel probíhá vývoj směrem dolů, ale máme ještě naději, že po jakémsi bodu obratu nastane opět vzestup civilizace. Ono se to tak totiž děje už po statisíce let, ať si kdo chce co chce říká. Jaká je pravda se jednou dozvíme všichni, bohužel až po smrti, kde se nám odhalí všechny kosmické databáze. Takže se máme vlastně na co těšit!

© Jan Pavlík, 17.9.2006